6. 4. 2012
Zpěvy o služebníku Hospodinově
Deutero-Izajáš obsahuje 4 zpěvy, původně asi jednotné, později rozdělené a včleněné do jednoho spisu, které pojednávají o Služebníku Hospodinově.
Čím jsou Zpěvy zvláštní, je obrácené chápání běžných lidských hodnot. Spravedlivý zde není odměněn, ale ztroskotá, a tímto ztroskotáním splní svůj úkol. Křesťané tyto texty vykládají jako proroctví o Božím služebníku Ježíšovi, která se v jeho smrti naplnila.
Kniha Izajáš je vzhledem ke svému důrazu na spásu a mesiášským motivům druhou nejcitovanější starozákonní knihou v Novém zákoně. Motiv zástupného utrpení Hospodinova služebníka v Iz 53 se stal přímo základním kamenem teologie Nového zákona a Ebed JHVH je vykládán jako proroctví o Ježíši Kristu. Mezi kumránskými nálezy se dochoval 7,5 m dlouhý svitek obsahující celou tuto knihu.
Iz 52, 13-53, 12
Hle, můj Služebník dojde úspěchu, bude povýšen, povznesen k velké vznešenosti. Jak mnozí budou nad ním žasnout - neboť jeho podoba byla nelidsky zohavena, vzhledem se nepodobá člověku. On přivede v údiv mnohé národy, králové před ním zavřou svá ústa, neboť spatří, co se jim neřeklo, zpozorují, co dříve neslyšeli.
Neměl podoby ani krásy, aby upoutal náš pohled; neměl vzhled, abychom po něm zatoužili. Opovržený, opuštěný od lidí, muž bolesti, znalý utrpení, jako ten, před nímž si lidé zakrývají tvář, potupený, od nás nevážený.
A přece on nesl naše utrpení, obtížil se našimi bolestmi, ale my jsme ho pokládali za zbitého, od Boha ztrestaného a ztýraného. On však byl proboden pro naše hříchy, rozdrcen pro naše viny, tížily ho tresty pro naši spásu, jeho rány nás uzdravily.
Všichni jsme bloudili jak ovce, každý šel svou vlastní cestou. Hospodin na něho uvalil vinu nás všech: byl týrán, ale podrobil se a neotevřel svá ústa jako beránek vedený na porážku; jak ovce, která mlčí před střihači, neotevřel svá ústa.
Poslušný služebník,
který pozorně naslouchá Božímu hlasu a utěšujícím slovem posilňuje znaveného, je sám Ježíš. Zde ho vidíme. On je Hospodinův Služebník, který vydává svá záda těm, kteří ho bijí, své líce těm, kteří rvou jeho vous, a neskrývá svou tvář před hanou a slinou. On je tím pšeničným zrnem, které jako první padá do země a odumírá, aby přineslo hojnou úrodu. On jako první ztrácí svůj život, aby nás všechny zachránil pro život věčný (viz Jan 12,20-33 – evangelium 5. postní neděle). Nicméně to není všechno. V tváři Hospodinova Služebníka, opsané prorockým zpěvy, je zároveň viditelná i vytoužená nová smlouva. Nová smlouva už totiž není pouze právním vztahem mezi dvěma subjekty. Má konkrétní živou tvář. Tou tváří je tvář Ježíšova. Každý, kdo následuje jeho – Hospodinova Služebníka, s údivem pozoruje, jak se nová smlouva vpisuje do jeho vlastního srdce. I jeho vlastní tvář se stává podobnou tváři Syna s velkým S. Nabývá opravdových rysů Božího syna/Boží dcery. A tu nemůže zakrýt žádná potupa...
Velký pátek
Velký pátek (lat. dies passionis Domini) je pátkem před Velikonocemi, součást Svatého týdne a velikonočního tridua. Tento den je připomínkou smrti Ježíše Krista na kříži.
V katolické liturgii se čtou z Písma Janovy pašije často podané dramaticky nebo hudebně. Obřady pokračují přímluvnou modlitbou za církev, za papeže, za služebníky církve a za všechny věřící, za katechumeny, za jednotu křesťanů, za židy, za ty, kdo věří v Boha, ale nevěří v Krista, za ty, kdo nevěří v Boha, za politiky a státníky, za ty, kdo trpí. Vrcholem obřadů je uctívání kříže. Eucharistie se v tento den neslaví. Podává se však svaté přijímání (z hostií, jež byly proměněny na Zelený čtvrtek).
Na Velký pátek se papež modlí Křížovou cestu v římském Koloseu. Pravoslavní též eucharistii neslaví, ale třikrát se během dne scházejí k modlitbě. Velký pátek je jedním ze dnů přísného postu. Zvláštní bohoslužby se konají i v protestantských církvích.
EVANGELIUM
Jan 18, 1-19, 42
Umučení našeho Pána Ježíše Krista podle Jana.
To je tvůj syn. To je tvá matka.
U Ježíšova kříže stála jeho matka, příbuzná jeho matky Marie Kleofášova a Marie Magdalská. Když Ježíš uviděl svou matku a jak při ní stojí ten učedník, kterého měl rád, řekl matce: "Ženo, to je tvůj syn." Potom řekl učedníkovi: "To je tvá matka." A od té chvíle si ji ten učedník vzal k sobě. Potom, když Ježíš věděl, že už je všechno dokonáno, řekl ještě: "Žízním." Tak se mělo splnit Písmo. Stála tam nádoba plná octa. Nasadili tedy na yzop houbu naplněnou octem a podali mu ji k ústům. Když Ježíš přijal ocet, řekl: "Dokonáno je." Pak sklonil hlavu a skonal.
„Je dokonáno“,
toto slovo stačí, aby vrhlo světlo na celé Kalvarské tajemství. Co je dokonáno? Především Ježíšův pozemský život, dílo, které mu svěřil Otec vykonat. „A přece miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do konce“ (Jan 13,1).
Naplnilo se Písmo svaté. O trpícím služebníku, o velikonočním beránkovi, o nevinném probodeném, o novém chrámu, který viděl Ezechiel a z jehož postranní stěny vytékala řeka živé vody. Naplnil se nejen ten či onen úryvek Písma, naplnil se celý Starý zákon jako celek. Nikoli analyticky, ale synteticky, ne v podrobnostech, ale souhrnně, ve své podstatě. Umírající Beránek otevírá „knihu zapečetěnou sedmi pečetěmi“ (Zj 5,1), odhaluje poslední smysl Božího plánu. „Hle stránka, která když je obrácena, osvěcuje všechno jako velký ilustrovaný list misálu na začátku kánonu. Hle zářivá, červeně zbarvená, velká stránka, oddělující dva zákony. Všechny brány se zároveň otvírají, všechny protiklady mizí, všechny rozpory jsou vyřešeny“ (P. Claudel).
Stránka, která odděluje oba Zákony, a také ta, která je sjednocuje, vysvětluje jeden druhým. Nic se neruší, vše je dokonáno.
Ježíš Kristus dovršuje věci tak, že je vede k sebepřekonání, ke kvalitativnímu skoku. Je to jako při mši svaté: od tohoto okamžiku už není chléb pouhým chlebem, stal se něčím jiným. Také stará smlouva se od okamžiku Kristovy smrti stala „novou a věčnou smlouvou“ litera se stala Duchem (H. de Lubac).
„Staré ustoupilo, nové nastoupilo, místo zákona milost, místo předobrazu skutečnost, místo beránka Syn, místo člověka Bůh“ (Meliton Sardský).
Kde je největší láska, tam je největší bolest
(sv. Albert V., Super Miss.)
Podle sv. Jeronýma znala Marie již dávno z písem svatých zcela jasně, jakých bolestí bude Vykupitel snášet za celý život, zvláště pak při usmrcení. Tak věděla dobře z proroctví, že jeden z jeho nejbližších přátel ho zradí a učedníci ho opustí. Věděla o posměchu, poplivání, urouhání a utýrání, jehož se mu od pohanů dostane. Věděla, že se mu budou lidé rouhat, chátra až do přesycení mu bude křivdit a tupit jej, že před skonáním bude zraněn a změněn na celém těle a zcela zohaven, jako tělo malomocného, jediná bude rána až na holé kosti. Věděla, že ho hřeby probodnou, k hříšným připočtou a posléze na kříž přibijí, za spásu odsoudí a odpraví. Všechny tyto budoucí trýzně svého Syna znala Panna Maria dobře také ze slov Simeona: „A tvou duši pronikne meč“, poznala také, jak Bůh sv. Terezii zjevil, dopodrobna všechny vnitřní a vnější bolesti při umučení svého Ježíše. A ke všemu ona svoluje se statečností, kterou andělé obdivují. (sv. Alfons L., O očišťování P. Marie)
Nejvýše pak dostoupila bolest a soustrast její, když zaslechla nářek svého Syna: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ (Mt 27,46) Slova, která za celý život její nevyšla jí z mysli, jak sv. Brigitě zjevila (O bolestech P. Marie)
