2. 1. 2013
Slavnost Zjevení Páně, svátek Tří králů nebo též Epifanie (latinsky epiphania Domini) je křesťanský svátek, který připomíná sebesdělení či sebezjevení Boha lidstvu v osobě Ježíše Krista. Svátek má svůj původ ve východní liturgické tradici a je v něm zahrnuta též oslavu křtu Ježíšova, klanění mudrců v Betlémě a první zázrak v Káně Galilejské. Svátek slaví církev 6. ledna.
Připomeňme si ještě zvyk světit křídu, vodu a kadidlo. Podobně jako kdysi Izraelité v Egyptě označili veřeje svých domů, i my si značíme své domy C+M+B (první písmena věty Christus mansionem benedicat, tedy „Ať Kristus žehná tomuto domu“) a zároveň kropíme svůj domov požehnanou vodou připomínající křest. Kadidlo bylo podobně jako voda znamením posvěcení a očištění, ale i modlitby, která stoupá k Bohu.
Při procházení domu se svěcenou vodou a kadidlem se dveře označují nápisem
20 C + M + B 13
a přitom celebrant říká: Kristus požehnej tento dům a všechny, kdo v něm přebývají
Když se Ježíš narodil v Betlémě v Judsku za času krále Heroda, přišli do Jeruzaléma mudrci od východu a ptali se:
"Kde je ten narozený židovský král? Uviděli jsme jeho hvězdu na východě, a proto jsme se mu přišli poklonit."
(Mt 2, 1-12)
Možno poznáte film Odysea. Je to sfilmovaný epos gréckeho spisovateľa Homéra o ceste Odysea, kráľa Itaky domov po vyhranej vojne v Tróji. No Odyseus sa domov nie a nie dostať. Blúdi takmer 20 rokov po mori a borí sa s nebezpečenstvami. Zaujímavý je výrok istého starca v jednej jaskyni, za ktorým prišiel po radu, aby mu ukázal cestu domov. Starec mu hovorí: „Domov nie je pre teba dôležitý. Dôležitá je cesta domov."
A toto aj mne rezonuje dnes v mysli v súvislosti s Mudrcmi, ale aj v súvislosti s nami ostatnými ľuďmi. Nie je dôležité či a kedy prídeme na miesto, na ktoré sme boli hviezdou pozvaní. Vlastne to je pre nás domov. Dôležité je to, že vôbec kráčame domov. Dôležitá je cesta domov. Prečo je cesta dôležitá? Lebo cesta nás formuje. Cesta nás mení. Na ceste sa stávame. Cesta nás disponuje na cieľ.
Nech nás teda príklad Mudrcov inšpiruje, aby sme sa nikdy neuspokojili s tým, čo sme už dosiahli, ale aby sme stále túžili po tom, čo je ešte viac než to, čo už máme. Aby sme boli ochotní neprestajne skúmať svetlo inšpirácie, ktoré sa z času na čas objavuje v našom vnútri a za týmto svetlom sa vydať. A kráčať. A to aj napriek tomu, že sa hviezda načas z nášho pohľadu stratí. Amen.
Slavnost Zjevení Páně
Tři králové
EVANGELIUM
Mt 2, 1-12
Přišli jsme od východu poklonit se králi.
Když se Ježíš narodil v Betlémě v Judsku za času krále Heroda, přišli do Jeruzaléma mudrci od východu a ptali se: "Kde je ten narozený židovský král? Uviděli jsme jeho hvězdu na východě, a proto jsme se mu přišli poklonit."
Když to uslyšel král Herodes, ulekl se a s ním celý Jeruzalém. Svolal všechny velekněze a učitele Zákona z lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Řekli mu: "V Betlémě v Judsku, neboť tak je psáno u proroka: 'A ty, Betléme v judské zemi, nejsi vůbec nejmenší mezi judskými předními městy, protože z tebe vyjde vládce, který bude panovat mému izraelskému lidu'."
Tehdy si Herodes tajně zavolal mudrce a zevrubně se jich vyptal na dobu, kdy se ta hvězda objevila, poslal je do Betléma a řekl: "Jděte a důkladně se na to dítě vyptejte. Až ho najdete, oznamte mi to, abych se mu i já přišel poklonit." Když krále vyslechli, vydali se na cestu.
A hle - hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo dítě. Jakmile uviděli hvězdu, zaradovali se nevýslovnou radostí. Vstoupili do domu a spatřili dítě s jeho matkou Marií, padli na zem a klaněli se mu. Otevřeli své pokladnice a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu.
Ve snu dostali pokyn, aby se k Herodovi už nevraceli, proto se vrátili jinou cestou do své země.
„Zjevení Páně“
Název dnešní slavnosti, kterou běžně označujeme za svátek svatých Tří Králů, zní „Zjevení Páně“. Tento název nám ukazuje, že v centru naší pozornosti nestojí postavy mudrců – úryvek Matoušova evangelia dokonce ani neudává jejich počet ani neuvádí jejich jména. Tou ústřední událostí je zde to, co se mezi nimi a Kristem, mezi nimi a Bohem odehrává. Člověku je zjeveno, kým toto malé dítě ve skutečnosti je.
Výraz „zjevení“ jakoby nám chtěl říci, že Bůh si nenechává své tajemství pro sebe, že nezůstává stranou tohoto světa, že se netočí kolem sebe, že není Bohem, který by zůstával někde v nedostižných výšinách, ale dává se člověku poznat, komunikuje s ním, sdílí se mu, dává se mu k dispozici. Bůh je zde pro člověka.
Výraz „zjevení“ nás směřuje k tomu momentu, kdy je člověku takříkajíc darováno objevit Boha, kdy dospívá k bodu, v němž říká: „Aha!“, v němž mu vzchází světlo porozumění, v němž je mu dáno poznání Boha.
Mudrci, jak slyšíme v evangeliu, vstoupili do domu a spatřili dítě s jeho matkou Marií, padli na zem a klaněli se mu. A nejenom to - dále je nám řečeno, že otevřeli své pokladnice a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu.
Zjevení Boha vede člověka k tomu, aby s otevřeností srdce daroval to nejcennější, co má.
My nemusíme shánět vzácné dary, nemusíme se snažit Bohu předvést něco extra, něco speciálního, zvláštního, nějaký mimořádný výkon. Spíše se můžeme cítit vybídnuti k tomu, abychom před Bohem otevřeli pokladnici svého srdce, otevřeli před ním to, co v sobě nosíme, co třeba mnohdy přede vším a přede všemi bedlivě střežíme.
Jsme vybídnuti k tomu, abychom Bohu darovali to nejcennější, co máme, totiž to, co jsme, sebe sama, abychom mu dali k dispozici svůj čas, svůj život – podobně jako On neváhal dát svůj čas, svůj život, sebe sama pro život každého z nás
