6. 3. 2013
Lukášovo evangelium je nazýváno „evangeliem milosrdenství". Jeho jádro tvoří tři podobenství o milosrdenství, která najdeme v 15. kapitole. Všechna mají podobnou strukturu, ale liší se od sebe různým stupněm odcizení: stříbrná mince se ztratila, ovečka se zatoulala, kdežto marnotratný syn si před svým odchodem do ciziny vyžádal od otce svůj podíl dědictví. Čím horší je ztráta, tím větší láska na ni odpovídá: pro nalezenou minci a ovečku se pořádá oslava; synovi, který se vrací domů, dává otec královský prsten a oblek a nechává k jeho poctě zabít vykrmené tele.
http://www.vojtechkodet.cz/uvedeni-do-nedele/ukazes-mi-cestu-k-zivotu-4-nedele-postni-c.html
Otec mu odpověděl:
'Dítě, ty jsi pořád se mnou
a všechno,
co je moje, je i tvoje.
Ale máme proč se veselit
a radovat,
protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije,
byl ztracen, a je zase nalezen.' "
Lk 15,1-3.11-32
Občas odcházíme tak daleko, že jsme ztratili směr, a už ani nevíme, kam jsme to došli. Když kolem sebe nenacházíme nic, co by nám připomínalo rodný dům, když nás tíží samota, tak právě v tom okamžiku se hlubina našeho srdce rozezní tou nejpravdivější ze všech lidských tužeb: hlasem Otce, který nás nikdy nezavrhl. Je třeba se rozhodnout.
Ježíši, ty jsi přišel, abys nám byl nablízku. Opustil jsi dům svého Otce a slávu nebes, abys nás jako marnotratné syny doprovodil do otcovského domu.
Ty sám sis proto na sebe vzal roztrhané šaty a jako první jsi zatloukl na bránu Otcova domu. S tebou nebo spíš za tebou -jsme do něj vešli i my; a jaké bylo naše překvapení, když jsme se setkali s Láskou.
4.
neděle postní
(Laetare)
Dnešní neděle jako by nám chtěla dát uprostřed postní doby okusit již první plody Velikonoc. Proto se v církevní tradici tato neděle nazývá „radostná“. Evangelijní perikopa připomene největší podobenství Boží lásky v Lukášově evangeliu - Boží lásku, která vede ke smíření.
Při liturgii lze použíti bohoslužebných rouch barvy růžové. Se symbolikou radosti souvisí starobylý, dosud dochovaný zvyk papežského svěcení zlaté růže. Proč je květ růže spojen symbolicky s dnešní liturgií? Čtvrtá neděle postní bývala v Římě rekreačním postním svátkem, slavností růží, které počínaly rozkvétati. Věřící se zdobívali růžemi a navzájem se jimi obdarovávali. Hlavně čekatelům křtu, duchovnímu dorostu církve, byly růže dávány. Růžový květ náznakově živě připomínal blížící se duchovní jaro Velikonoc.
EVANGELIUM
Lk 15,1-3.11-32
Tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije.
Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: "Přijímá hříšníky a jí s nimi!" Pověděl jim tedy toto podobenství: "Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: 'Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.' On tedy rozdělil majetek mezi ně. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil. Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad, a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedal. Tu šel do sebe a řekl: 'Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!' Vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. Syn mu řekl: 'Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem.' Ale otec nařídil služebníkům: 'Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přiveďte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!' A začali se veselit. Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená. On mu odpověděl: 'Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.' Tu se ( starší syn ) rozzlobil a nechtěl jít dovnitř. Jeho otec vyšel a domlouval mu. Ale on otci odpověděl: 'Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!' Otec mu odpověděl: 'Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.'
„Marnotratný Otec“
Až příliš často jsme byli zvyklí nazývat toto podobenství „o marnotratném synu“. Zkreslující název! Vždyť ten, kdo je na prvním místě marnotratný, je právě otec! O marnotratném otci – tak by měl znít výstižný název tohoto příběhu. Proč? Především – hlavní postavou není syn, ale otec! A tento otec není jen milosrdný (k tomu by stačilo odpuštění), ale je dokonce marnotratný: dává všechno „bez míry“.
A tento otec je marnotratný k oběma synům! Při rozdělení majetku, při navrácení mladšího; avšak ani starší nepřijde zkrátka, protože „všechno to, co patří otci, patří také jemu!“ Otcova velkorysost vyniká ještě víc na pozadí toho, že oba synové (milovaní až po okraj) jsou ve skutečnosti velkými egoisty. Všimněme si nejprve toho mladšího syna. Navzdory zažitému katechetickému klišé mladší syn není ideálním kajícníkem, vzorem pro naše obrácení!
Ale ani starší syn „není o moc lepší“ ve vztahu k otci (pomineme-li jeho věrnost). On vykazuje několik shodných rysů s mladším (ne nadarmo jsou to bratři!):
1) oba mají špatnou představu o otci: nemají představu dobrého otce (první od něj utíká pryč, druhý mu vytýká, že na něho nebyl štědrý, ale není to pravda – „vše mé je tvé“!);
2) oba „utíkají“ od otce, nechtějí s ním mít nic společného (první jde pryč, druhý nepoužívá oslovení „otče“);
3) oba jsou bez otce (daleko od něj) v krizi – první zakouší hlad a pokoření (žije v blízkosti vepřů, považovaných za kulticky nečistá zvířata!), druhý je vnitřně nešťastný, proto reptá a je rozhněvaný;
4) oběma jde o majetek, ne o otce (první si vzal svůj podíl, druhý vyčítá, že dostal málo);
5) ani jeden nemá skutečně synovský vztah k otci – první otce opouští, druhý je spíš služebník (či pracovník za mzdu), kterému jde o odplatu.
A přesto přese všechno… otec usiluje o oba syny… sobce a vypočítavé. Natolik on miluje… protože jednoduše miluje.
I na tebe se obrací
tento Otec:
„Chceš jít dovnitř? Chceš na hostinu? Věříš, že jsem vůči tobě dobrý, velkorysý? Anebo mě považuješ za tyrana a hlídače připraveného potrestat za sebemenší náznak přestupku? Za soudce, který tě očekává, aby ti předložil dlužní úpis? Já jsem jiný Bůh… Bůh s lidskou tváří. Nezajímá mě tvůj hřích, ale tvůj život – tvoje starosti, obavy, radosti. Ty jsi pro mě ten nejdražší poklad, kvůli kterému dávám všechno.“
