14. 11. 2013
Zdálo by se paradoxní, že Kristus je nazýván a oslavován jako král právě v době, která království nepřeje – po 1. světové válce se v Evropě hroutí staré monarchie, králové přicházejí o své trůny a mnohdy odcházejí do vyhnanství. Ale přece jen to má svou logiku: právě při pohledu na hroutící se královské vlády tohoto světa je zřejmé, že jen a pouze Kristus je tím, kdo má nezpochybnitelný nárok na královský titul. Jen on je skutečným, na zmatcích světa a dějin nezávislý, svrchovaný Král.
Lk 23,35-43
"Ježíši, pamatuj na mě,
až přijdeš do svého království."
Když první křížová výprava roku 1099 dobyla Jeruzalém, odmítl vůdce křižáků korunovaci na jeruzalémského krále se slovy: „Nechci nosit korunu ze zlata tam, kde Kristus nosil korunu trnovou.“ A vskutku – náš Král se v mnohém vymyká pozemským králům. Jeho korunou je trnový věnec, nástroj bolesti. Jeho žezlem rákosová hůl, symbol nestálosti a křehkosti (Mt 27,29). Jeho pláštěm šaty snad na maškarádu (srv. Lk 23,11). Jeho trůnem popravčí nástroj – šibenice…
Rádi bychom zasedli s apoštoly po jeho pravici a trochu mu radili: Pane, támhleti v tebe nechtějí věřit, támhleti se ti protiví, potrestej je. Jenže dnešní sváteční Boží slovo nám jej představuje jako Krále, který netrestá, nýbrž zachraňuje, vykupuje a odpouští. My stojíme o to odpuštění pro sebe, to ano. Ale stojíme o ně i pro jiné? I pro naše nepřátele? Odpouštíme sami svým nepřátelům v Ježíšově duchu? Zkusme si pravdivě odpovědět a upřímně litovat svých hříchů.
Slavnost Ježíše Krista Krále
.
34.
neděle v mezidobí
Někdy se najde vzácný poklad i na smetišti. Jeden takový poklad našli před časem na smetišti v Egyptě. Byl to cár starého špinavého papyru. Dostal se až do londýnského musea, ale tam si ho 14 let nikdo nevšiml. Když ho konečně očistili a přečetli, zjistili s úžasem, že drží v rukou poklad nad poklady: útržek z nejstaršího rukopisu Nového zákona, jaký dosud známe. Zatímco dosud nejstarší rukopisy byly ze 4. století, teď měli v ruce rukopis ze začátku 2. století. Pochopíme vzrušení, když si připomeneme, že Janovo evangelium, z něhož útržek pocházel, vzniklo koncem prvního století a toto je útržek ze začátku 2. století - tedy jen pár roků od vzniku originálu. Proč to připomínám právě dnes, o svátku Krista Krále? Protože na tom útržku je zachován právě ten verš evangelia, který jsme si dnes četli: „Pilát se ho zeptal: Ty jsi tedy král?“ Ježíš odpověděl: „Ano, já jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. A každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ Ten verš patří k nejdůležitějším výrokům celého evangelia. Kdy Pán Ježíš tuto větu řekl? Kdy se takto vyhlásil za krále? Snad tenkrát, když se kolem něj tísnily zástupy nadšených přívrženců? Ne. Bylo to tehdy, když stál se spoutanýma rukama před soudem, který ho za chvíli odsoudí na smrt a dá popravit jako zločince. Králové obklopují svou korunovaci slavnostními ceremoniemi. Proč Pán Ježíš spojil svou proklamaci za krále s okamžikem své největší bezmoci? Jistě proto, aby bylo každému jasné, že nevyhlašuje kralování mocenské. Že tento král své poddané nechce získávat mocí, ale láskou. Že s králi světa nechce bojovat o moc, ale chce je učit, jak užívat moci správně a spravedlivě. Kdo je tedy občanem Kristova království? Ježíš sám řekl, že ti, co jeho hlas slyší, tj. jeho vyznavačem, křesťanem se stává ten, kdo je z pravdy. Ale, kdo je tedy z pravdy? Vztah k pravdě může být různý. Fanatický nebo pokorný, diplomatický nebo upřímně laskavý.
EVANGELIUM
Lk 23,35-43
Pane, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království.
Když Ježíše ukřižovali, členové velerady se mu vysmívali: "Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží Vyvolený." Posmívali se mu i vojáci, přistupovali, podávali mu ocet a říkali: "Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!" Nad ním byl totiž nápis: To je židovský král. Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: "Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!" Druhý ho však okřikl: "Ani ty se nebojíš Boha? Vždyť jsi odsouzen k stejnému trestu! My ovšem spravedlivě: dostáváme přece jen, jak si zasloužíme za to, co jsme spáchali, ale on neudělal nic zlého." A dodal: "Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království." Odpověděl mu: "Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji."
NE SUPERSTAR,
ALE
KRÁL VESMÍRU
Před časem vzbudil ve světě senzaci muzikál Ježíš Kristus superstar. Star je hvězda hereckého nebo zpěváckého nebe. Tedy Ježíš s úsměvem úspěšného zpěváka módních písniček, který právě dostal Zlatého slavíka a titul národního umělce k tomu. Ježíš na vrcholu popularity a slávy, hvězda první velikosti. Ti mladí muzikanti to zřejmě mysleli upřímně, takhle lidsky Ježíše viděli, a tak ho chtěli oslavit. Jenomže tohle není podoba Pána Ježíše jak ho líčí evangelium.
Jak vypadají děti Kristova Království? Připomeňme si jednoho za mnohé, pracovníka Akademie věd, atomového fyzika Jiřího Mrázka. Jeho poznávání kosmických paprsků Ježíšovy lásky mezi výboji atomových silokřivek, jeho cesta k uvěření v Krista, Krále vesmíru, byl dlouhý a tuhý proces poznávání a učení.
Ale když se stal věřícím křesťanem, změnilo to celou jeho osobnost, celý způsob jeho života. Kdekdo ho měl rád jako člověka neochvějné laskavosti, vždy plného optimismu, odborné poctivosti a lidské spolehlivosti. Možná si na něj pamatujete z populárních pořadů v televizi, když vysvětloval taje moderní astrofyziky, nebo z pořadů, kdy komentoval první přistání lidí na měsíci. Pak přišla nemoc, umírání a smrt. V 55 letech umíral na rakovinu v pražské nemocnici. A i tu se projevilo, co pro člověka znamená, když uvěří v Krista, vítěze nad smrtí. Poslechněme si o tom svědectví jeho přítele kněze. Za jedné návštěvy mu nemocný vědec řekl: „Když jsem na to přišel, že mám rakovinu, samozřejmě jsem se zhrozil. To si musí každý člověk tvrdě prodělat, ten proces přeměny životních cílů. Já už to vím a vzal jsem to na vědomí, že končí program mé vědecké práce v ústavě a v laboratořích. A že začne brzo pro mě jiný způsob poznávání, v Boží laboratoři. Už na to začínám být zvědavý, už se učím na to těšit.“
Kněz si všiml potu na jeho tváři a ptá se: „To je reakce po lécích?“ A Dr. Mrázek říká: „Ne, to je od bolestí, které občas zaryjí trochu víc. Já jsem si nevzal morfium. Ono to sice po morfiu nebolí, ale člověk je ospalý a není schopen myslet. Já už těch hodin života a času k myšlení mám málo. A tak si jich snažím považovat. A ostatně, nést trochu bolesti, copak to nebyl způsob Pána Ježíše, jak pomáhal lidem, což tu mohu dělat i na posteli. Trochu té bolesti obětuji za svět naší vědy.“ A pak se znovu vracíme k hovoru o fyzice, kosmu a biologii. Jak tam ve všem svítí a jiskří tvůrčí Boží láska, paprsky kosmického Krista.
A já, kněz, si uvědomuji, jak díky příteli fyzikovi hlouběji chápu svou kněžskou službu: Když při mši svaté držím v ruce chléb hostie, není to jen kousek nekvašeného chleba, ale celé dějiny vesmíru, od prvního výbuchu stvoření jsou v něm obsaženy. A když vyslovuji slova proměňování: ‚Toto je moje tělo,‘ slyším jak znějí celým vesmírem, jak pronikají každý atom hmoty a pozdvihují všechno, proměňují všechno do nové existenční roviny podle slov Zjevení: ‚Hle, činím všechno nové.‘ Pochopil jsem, že eucharistie má svůj kosmický rozměr, protože Ježíš Kristus je vlastní život světa.“ Tolik z vyprávění o životě a smrti jednoho člověka, který pochopil, jak Kristus Král vládne životem I smrtí. Vyznejme tedy i my dnes s radostí svou víru v Krista Krále.
