Televizní hlasatelé při večerních zprávách v neděli zpravidla divákům přejí hezký konec týdne. Pro nás křesťany týden naopak nedělí už začal. To, co pro někoho může být koncem a minulostí, snad i tvrdou realitou, pro jiného je začátkem skutečnosti mnohem krásnější, počátkem nové naděje. Jako Kristovo vzkříšení bylo nečekaným vítězstvím života nad zdánlivě definitivní vládou smrti. Svou budoucnost neznáme, tu, jak věříme, má v rukou Bůh, ale skrze svobodu a možnost rozhodování také my! Vždyť v právě prožívané přítomnosti sami rozhodujeme o tom, jaká bude naše budoucnost. Teď se nám často zdá, že všechno směřuje ke konci. Nad to ale zůstává okamžik nečekaného vítězství a projevu života. Věříme tomu? A Ježíš prohlašuje: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i když umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky.“ (Jan 11, 25) Ježíš pronesl tato slova v souvislosti s úmrtím Lazara z Betánie, který pak čtvrtý den vstal z mrtvých.
http://www.farnost-mb.cz/clanky/33-nedele-v-mezidobi-C.html
Nezostane kameň na kameni
(Lk 2,46.49; Jn 2,16-17)
Streda bol posledný deň, keď Ježiš vyučoval v chráme. Keď odchádzal, očami sa lúčil s týmito miestami, ktoré boli pre neho také drahé.
Lk 21,5-19
Učeníci si tento jeho nostalgický pohľad na chrám vysvetlili po svojom a začali mu hovoriť o chrámových stavbách, z akých sú kameňov a ako sú nádherne vyzdobené pamätnými darmi.
Ježiš im na to povedal: „Vidíte toto všetko? Veru, hovorím vám: Nezostane tu kameň na kameni, všetko bude zborené.“ Lk 21,5-19
http://marianvojtko.blog.sme.sk/c/262942/Nezostane-kamen-na-kameni.html
Vzpomínáte si, vy starší – kostely bývaly plné! Když kněz mluvil, naslouchali mu. Všechny ovce ze stáda přikyvovaly.
Dnes se na církev útočí ze všech stran, na kněze a na věřící. A v současné době se k tomu přidává ještě další dimenze: vůči církvi se vyvíjí čím dál větší agresivita. Katolíci mají sklon reagovat jako oběti. Pořád jsou napadáni kněží, papež, biskupové. A někdy velmi drasticky. Pro mě je těžké se s tím vyrovnat. Může nás to zničit, může nám to hodně uškodit? Mně to dává ještě větší naději. Církev už ani ve Francii, ani v mnoha dalších zemích nemá moc. Jako by pro obyvatele nic neznamenala. Řekl bych, že žijeme v čase obnovy. Nezoufejme, církev se obrodí. Přestaňme lamentovat. Církev, která se znovu narodí, připomíná teď tu dávnou církev z katakomb.
Jan Pavel II. oslovil mladé lidi na shromáždění v Římě touto úžasnou větou, kterou tu zopakuji: Být křesťanem neznamená vytvářet početnou skupinu, ale působit jako znamení. Tahle věta se dá aplikovat na každého z nás. Nejde o to naplňovat kostely. Když budou křesťané za vraty kostela žít jako pohané, nebude to k ničemu. Když bude křesťanů v církvi mnohem míň, ale budou prožívat evangelium, jak se patří, budou znamením.
Buďme znamením pro své okolí, v práci, v sousedství – znamením Božím. Střežme jako vzácnost tento výrok Jana Pavla II.: Buďte znamením, buďte živí, prožívejte evangelium naplno. Prosme Boha o sílu k jeho prožívaní.
Guy Gilbert – Evangelium podle svatého Lotra
http://www.vezmiacti.cz/index.php?page=82
33.
neděle v mezidobí
Lukášovo evangelium je koncipováno tak, že po Ježíšově vstupu do Jeruzaléma a kontraverzi s farizeji přichází vrcholná scéna – dar vdovy dávající vše Bohu. Na to naváže náš text a rozvine se do eschatologické řeči. Po ní již nastupuje pašijový příběh.
EVANGELIUM
Lk 21,5-19
Když někteří mluvili o chrámu, jakými krásnými kameny a pamětními dary je ozdoben, řekl Ježíš: „Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozbořeno.“ Zeptali se ho: „Mistře, kdypak se to stane? A jaké bude znamení, že to už nastává?“ Odpověděl: „Dejte si pozor, abyste se nenechali svést! Mnozí lidé totiž přijdou pod mým jménem a budou říkat: ‘Já jsem to!’ a ‘Ten čas je tady!’ Nechoďte za nimi! Až pak uslyšíte o válkách a vzpourách, neděste se, neboť to se musí stát napřed, ale nebude hned konec.“ Potom jim řekl: „Povstane národ proti národu a království proti království, budou velká zemětřesení, na různých místech hlad a mor, hrozné úkazy a velká znamení na nebi. Ale před tím vším vztáhnou na vás ruce, budou vás pronásledovat, vydávat synagogám na soud a do vězení, budou vás předvádět před krále a vladaře pro mé jméno. To vám dá příležitost k svědectví. Vezměte si tedy k srdci toto: Nepřipravujte se předem, jak se hájit. Vždyť já vám dám výmluvnost i moudrost, které nedovedou odolat ani odporovat žádní vaši protivníci. Budete zrazováni i od vlastních rodičů a sourozenců, příbuzných a přátel, a některé z vás usmrtí. Budete pro jméno mé ode všech nenáviděni. Ale ani vlas z hlavy se vám neztratí. Trpělivostí zachráníte svou duši.“
„Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. Hle, vyryl jsem si tě do dlaní.“
(Iz 49,15-16)
Očekávání konce světa bylo v dějinách vždy živé: toto očekávání přitom má své kořeny v samotných evangeliích, vždyť samotný Ježíš o tom hovoří. Všimněme si však, jaký postoj k tomu on zaujímá: nevyvolává paniku, ale na druhé straně nenechává v „sladké nevědomosti“, neslibuje procházku růžovým sadem. Jeho přístup je realistický, předkládá budoucnost „na rovinu“, ale zároveň posiluje důvěru učedníků: žádné katastrofy, války či pronásledování nebudou mít poslední slovo. Tím silnějším bude nakonec Bůh.
Nejrůznější zprávy o katastrofách či hrozbách mohou křesťana „vykolejit“. Když se totiž „hroutí“ všechny naše životní jistoty, snadno se může hroutit i jistota v Boha: kde je náš Spasitel? Jsme mu lhostejní? Snadno se může vkrádat pocit: Bůh nás opustil, ponechal nás napospas zlému osudu. Takové pocity prožili i Izraelité po zničení prvního chrámu a odvedení do babylónského vyhnanství: „Hospodin mě opustil, Pán na mě zapomněl.“ (Iz 49,14). Tehdy totiž Izraelité ztratili všechno: vlastní zemi (zaslíbenou Bohem!) i chrám (místo Božího přebývání, tedy co víc!).
Bůh však velmi důrazně ujišťuje svůj lid, že na něj nezapomněl, i když vše kolem „křičí proti tomu“:
„Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. Hle, vyryl jsem si tě do dlaní.“ (Iz 49,15-16).
Bůh zkrátka nenechá na holičkách, ani během katastrof: konkrétním způsobem prokáže svoji věrnost v krizové situaci, před soudem, při opuštění všemi nejbližšími. A když je Bůh na naší straně, kdo může odolat?
„Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? Jak je psáno: Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku. Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Ř 8,35-39).
Toto Pavlovo svědectví je velmi silné, že se nám až zatají dech: skoro nám připadá, že je příliš „suverénní“ či exaltované. On však ví, o čem mluví: jeho svědectví není „napsané za zeleným stolem“, ale je tříbené ohněm pronásledování.
Kristus tedy slibuje, že nás neopustí ani v těch „nejkrizovějších situacích“. A od nás vyžaduje jen jediné: důvěru. A tuto důvěru posilněme slovy žalmisty: „Bůh je naše útočiště a síla, osvědčil se jako nejlepší pomocník v nouzi. Proto se nebojíme, i kdyby se kácela země, i kdyby se hory řítily do hlubin moře. Ať se bouří moře, pění jeho vody, ať se třesou hory, když se moře vzdouvá, s námi je Hospodin zástupů, Bůh Jakubův je naší tvrzí“ (Ž 46,2-4.8).
Tato slova si můžeme opakovat tváří v tvář všem možným nejistotám, hrozbám, zprávám o apokalyptických hrůzách. Uprostřed všech nejistot Boží slovo zůstává jistotou.
http://www.pastorace.cz/Kazani/33-nedele-v-mezidobi-Jistota-v-nejistote.html
PŘIMLUVY – VŠEOBECNA MODLITBA VĚŘICICH
33. neděle v mezidobi C
Mnohe z toho, co předpovida dnešni evangelium, se děje a lidem to přinaši utrpeni.
Svobodny, důstojny a klidny život zůstava pro mnohe jen nesplněnym přanim.
Modleme se proto za cely svět a volejme: Pane, smiluj se.
▪ Prosme za křesťany, kteři jsou pronasledovani, vězněni a zabijeni. (Lk 21,12)
▪ Prosme za věřici, kteři se upinaji jen k věcem vnějšim a ne ke Kristu. (Lk 21,5-6)
▪ Prosme za studenty a za mlade lidi, za jejich odvahu měnit sebe i svět k lepšimu.
(vyroči 17. 11)
▪ Prosme za pokoj, mir a spravedlnost na celem světě a za ukončeni a odvraceni
valek. (Lk 21,10)
• Prosme za lidi, kteři v minulosti pro naši svobodu trpěli a položili život.
• Prosme za obyvatele Činy, Severni Koreje, Kuby, Barmy a dalšich zemi, v nichž
vladne totalitni režim. (Lk 21,10)
• Prosme za ty, kdo jsou nuceni jednat proti svemu svědomi.
• Prosme za ty, kdo stoji tvaři v tvař nasili a nenavisti a nemaji silu se branit.
• Prosme za ty, kdo byli zrazeni svymi partnery, přibuznymi a přateli. (Lk 21,16)
• Prosme za ty, kdo trpi chudobou, nemocemi a přirodnimi katastrofami. (Lk 21,11)
• Prosme za lidi, kteři maji strach z budoucnosti. (Lk 21,7.9)
▪ Na přimluvu svate Anežky prosme Pana, aby nam pomahal naplňovat dar svobody
poctivou a tvůrči praci. (vyroči 17. 11)
Neboť tys, Pane, utočiště a sila trpicich a naděje nas všech. Tobě patři chvala a klaněni nyni i na věky věků. Amen.
http://brevnov.cz/soubory/primluvy/nedelni/mezidobiC/priml_Cnm33.pdf
