Ne náhodou se ve středověku spojovala památka zemřelých Dušiček s daleko starším svátkem Všech svatých. Svatými jsou ti, které Bůh miluje, chudí i zarmoucení, nenásilní i pokojní; ti, kdo žízní po spravedlnosti, milosrdní i pronásledovaní kvůli Ježíšovi. Dušičky jsou památkou všech těchto anonymních světců a světic, o nichž doufáme, že Bůh, který je přijal svatým křtem, dokoná v nich své dílo a dá jim plnou účast na věčné radosti. V liturgii této památky není smutek, ale velikonoční naděje na vzkříšení
http://rkc-jestrebihory.pontte.eu/Dokumenty/2-11-Du%C5%A1i%C4%8Dky.pdf
„Dobrý Pane Ježíši, pamatuj na to, že já jsem
důvodem, proč jsi přišel na svět.
Nezavrhni mě tedy v onen den (soudu).“
V sekvenci „Dies irae“, která byla dříve součástí pohřební mše – Requiem, čteme slova: „Recordare, Iesu pie, quod sum causa tuae viae, ne me perdas illa die.“ Volně přeloženo: „Dobrý Pane Ježíši, pamatuj na to, že já jsem důvodem, proč jsi přišel na svět. Nezavrhni mě tedy v onen den (soudu).“
Listopad a s ním všechno, co k němu patří: hřbitovy se promění v poutní místa, na silnice vyrazí všichni, i ti, kteří mají po celý rok auto ve stodole nebo v garáži, a někteří z nich pro své řidičské dovednosti a mimořádný provoz na silnicích natrvalo zakotví tam, kam měli namířeno původně pouze zavzpomínat na své předky.
Pro nás katolické křesťany má začátek listopadu také své kouzlo. S jistou dávkou hrdosti si připomeneme, že patříme do církve, která přesahuje dimenze toho, co je naší každodenní lidskou zkušeností. Možná i pro nás mají větší význam dušičky/Vzpomínka na všechny věrně zemřelé 2.11./ než slavnost Všech svatých/1.11/, ale když prožíváme tyto dny, znovu si uvědomujeme, že tyto dva svátky jsou vlastně jen jiným pohledem na velké tajemství Krista a církve.
Causa viae, slova užitá v nadpisu tohoto zamyšlení, můžeme přeložit jako „důvod cesty“. Přeji vám i sobě, aby důvod naší cesty na hřbitov o dušičkách, stejně jako důvod cesty do kostela o slavnosti Všech svatých byl odpovědí na „Causa viae Christi“, totiž na lásku, s níž vážil Boží Syn cestu mezi nás hříšníky. Kéž tato jeho cesta nebyla v našem případě nadarmo!
http://www.nove-straseci.eu/duchovni/vzpominka-na-vsechny-verne-zemrele.html
Blíž k tobě, Bože můj je známá náboženská píseň, oblíbená také jako píseň pohřební. Byla převzata do mnoha světových jazyků (včetně finštiny, maďarštiny, vietnamštiny a japonštiny). Původně jde o anglickou báseň Nearer, My God, to Thee unitářky Sarah Flower Adamsové z roku 1841, volně inspirovanou Jákobovým snem o žebříku do nebe (Gn 28,11–19). Právě tuto verzi údajně hrál lodní ansámbl při potápění Titanicu; byla to prý oblíbená píseň dirigenta sboru, který si ji chtěl nechat zahrát na svém pohřbu. Vyskytuje se také v několika filmech o Titanicu, včetně filmu Titanic Jamese Camerona z roku 1997. Ve Velké Británii je naopak nejznámější verze Horbury. K pěti slokám anglického originálu přibyla později sloka šestá; česká přebásnění mají pět slok.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Bl%C3%AD%C5%BE_k_tob%C4%9B,_Bo%C5%BEe_m%C5%AFj
31.
neděle v mezidobí
Popremýšľaj, koľko času denne tráviš vystavovaním sa zlým správam: v novinách, TV, v rádiu, v klebetách. Koľko času tráviš prijímaním dobrých správ? Ako by sa tvoj život zmenil, keby si svoj zrak uprel viac na Toho, ktorý miluje ľudí?
Neděle, to je den pro nás! Můžeme se zastavit a odpočinout si. Dostáváme příležitost být spolu jako rodina, jako církev před Bohem. Dnes se i Bůh v Kristu zmrtvýchvstalém zastavil a pohlédl na nás, aby byl s námi, v našem domě. Jde mu o nás, záleží mu na každém, i kdyby to byl sebevětší hříšník. Do jaké míry si tento Boží pohled na sobě a jeho starost o nás uvědomujeme a jak takovou příležitost k setkání využíváme?
http://www.farnost-mb.cz/clanky/31-nedele-v-mezidobi-C.html
EVANGELIUM
Lk 19,1-10
Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. Byl tam jistý člověk, jmenoval se Zacheus. Byl to vrchní celník, velmi bohatý. Rád by uviděl Ježíše, jak vypadá, ale nemohl, protože tam bylo plno lidí a on byl malé postavy. Běžel napřed a vylezl na fíkovník, aby ho uviděl, protože tudy měl procházet. Když Ježíš přišel k tomu místu, podíval se nahoru a řekl mu: "Zachee, pojď rychle dolů: dnes musím zůstat v tvém domě." On rychle slezl dolů a s radostí ho přijal. Všichni, jakmile to uviděli, reptali a říkali: "Vešel jako host k hříšníkovi!" Zacheus se zastavil a řekl Pánu: "Polovici svého majetku, Pane, dám chudým, a jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně!" Ježíš mu řekl: "Dnes přišla do tohoto domu spása. Vždyť i on je potomek Abrahámův. Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo."
Ježíš s lidskou tváří
neboli Bůh s lidskou tváří
Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. Tam byl muž jménem Zacheus, vrchní celník a veliký boháč; toužil uvidět Ježíše... Viz Lk 19,1-10
Ježíš s lidskou tváří neboli Bůh s lidskou tváří: právě takový se nám ukazuje v dnešním evangeliu. Kristus, který se zajímá především o člověka, chce „přebývat“ s ním: nezajímá ho především jeho morální profil, ale jeho „tvář“, jeho jméno. A tato touha „přebývat“ s ním je tak velká, že Ježíš nejen navazuje kontakt s ním jako první, oslovuje ho jménem, ale dokonce sebe sama „zve“ na návštěvu. Tak velká je jeho touha! Kristus nepřijde k ztroskotanému Zacheovi s výtkou, s odsouzením, s pranýřováním. Nepřijde s karabáčem či bičem odsouzení, ale s jemností a taktem. Začíná velmi prostě a lidsky: chce přijít k němu na návštěvu, prostě být s ním. A tímto krokem vyvolá reptání kolemstojících: on se však nebojí kritiky, ztráty popularity, odsuzování ze strany nechápajících a úzkoprsých. Tito se obávali, že se Ježíš tímto způsobem staví na stranu hříchu, když se zkompromituje se zkompromitovaným. Ježíš však ukáže, že jeho snížení se k hříšníkovi přináší ovoce: hříšník přijímá spásu, mění svůj život. Ježíšův kreativní přístup k hříšníku, a ne strnulý přístup „spravedlivého“ zástupu, má moc proměnit lidský úděl. Je to zkrátka přístup kreativní, tvůrčí, protože tvoří něco nového, nový lidský život, novou tvář.
Tento Kristův přístup neskončil před 2000 lety, neskončil Zacheem: pokračuje dodnes. Právě eucharistická hostina je novým zpřítomněním jeho hostiny s hříšníky, se zkompromitovanými lidmi jako jsme my, kteří nemají třeba odvahu přiznat své kompromisy s hříchem. Tentýž Ježíš je přítomný při slavení Eucharistie: Ježíš, který nás zná jménem, zná náš život, naše selhání a neúspěchy, třebas „natřené na růžovo“ jinými životními úspěchy (kariérou, bohatstvím – však podobně byl na tom „bohatý a úspěšný“ Zacheus). Tento muž z Nazareta vidí naše slabé touhy setkat se s ním a vychází nám vstříc: oslovuje nás jménem, navazuje s námi osobní vztah, vidí nás v anonymním davu v kostele (ale i ve světě!). Bez jeho oslovení bychom nebyli schopni se mu přiblížit, zůstali bychom pouze „schovaní“ v davu. Ježíš, stejný jako tehdy, se „snižuje“ k nám v Eucharistii, skrze kterou k nám chce „přijít na návštěvu“ a zůstat v našem domě. Je to stejný Kristus, který se doprošuje, abychom mu otevřeli dveře svého „domu“ a přijali ho. Bůh se snižuje k člověku, čistý k hříšnému, silný k slabému!
Zacheus „pochopil“ a zareagoval správně: přijal Krista. My často nemáme jeho odvahu, ale spíš zdrženlivý postoj davu: Kristus přece nemůže přijít k hříšníku! Nemůže přijít ke mně, nemohu ho pustit do svého „nepořádku“, do svého harampádí. Tyto námitky možná neformulujeme tak výslovně, ale ve skutečnosti jsou v nás a nedovolují pustit Krista „k tělu“, k srdci. A kromě toho pustit Krista do svého domu je nebezpečné: mohlo by se stát něco nepředvídatelného, netušený zvrat, jako v Zacheově případě A toho se bojíme: opustit svoje jistoty, svůj majetek, svůj zaběhaný a „fungující“ životní styl. Je přece lepší stát na straně většiny, na straně anonymního davu: je lepší zůstat stranou a „uchovat“ si své jistoty. Anebo?
http://www.pastorace.cz/Kazani/31-nedele-v-mezidobi-C-Jezis-pritel-zkorumpovanych.html
