Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali,

řekl Ježíš toto podobenství: „Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili...“

Lk 18,9-14

Dá se tedy říci, že podobenství o soudci a vdově, které nemluví o modlitbě, ale o životě, je o tom, jak se modlit. A naopak, podobenství o farizeovi a celníkovi, které mluví o modlitbě, není (pouze) o tom, jak se modlit, nýbrž o tom, jak žít. Evangelista zařadil obě podobenství hned za sebou. Přesně tak, jak jsou seřazeny i v našem životě. I tam platí, že v těch skutečnostech, které nejsou o modlitbě, se odráží naše modlitba, a naopak, naše modlitba nutně vypovídá o tom, jaký je náš běžný život. Platí-li tedy: „Jaká modlitba, taková víra“ („Lex orandi, lex credendi“, viz KKC 1124), neméně platí: „Jaká modlitba, takový život“ („Lex orandi, lex vivendi“) a též obráceně.

http://www.paulinky.cz/e-nedele/2010-10-24

30.

neděle v mezidobí 

EVANGELIUM

Lk 18,9-14

 
Žít pro Boha bez Boha

 
Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství: "Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili, jeden byl farizeus a druhý celník. Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: 'Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.' Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: 'Bože, bud' milostiv mně hříšnému.' Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."

Žít pro Boha

bez Boha

Je možné žít pro Boha bez Boha? Zřejmě ano, jak ukazuje i dnešní podobenství. A což modlit se k Bohu bez Boha? To je také možné, opět potvrzeno dnešním evangeliem. Ale daleko víc může zarážet zjištění, že třeba zrovna my se nacházíme v takovém postoji: jsme aktivní křesťané, modlíme se… bez Boha! Kolikrát v modlitbě děkujeme, ale ve skutečnosti přičítáme všechny „dary“ sobě a své píli, takže by bylo pravdivější podat podobný výčet jako ten farizeus: chodím do kostela, snažím se o dobrý a poctivý život… A není naše děkování v duchu farizejském, když si v hloubi duše myslíme, že stejně si musíme vydobýt všechno sami vlastními silami, takže tím dárcem není Bůh, ale my? A nebylo by pak pravdivější říct: „Jsem skutečně dobrý“?!

A že takový postoj samospravedlnosti a samospasitelnosti vede snadno k přezírání neaktivních křesťanů, neangažujících se ve farnosti či v charitě, to není třeba dlouho rozvádět. Není jednoduché skloubit poctivý život, v duchu věrnosti ke Kristu, s milosrdenstvím vůči hříšným a nedokonalým. Ale takový postoj je možný právě tehdy, když si nezakládáme na své dobré vizitce, když nespoléháme na své výkony, ale jsme si vědomi, že na prvním místě „visíme na Bohu“, právě jako onen celník. Čili prožíváme, že nemůžeme žít pro Boha bez Boha. Sv. Filip Neri o sobě řekl, že bez Boha by byl schopný nejtěžších provinění. Není snadné dojít k takovému poznání, protože předpokládá hluboké poznání sebe (svých skrytých a třeba dřímajících hříšných sklonů) a Boží ochraňující moci. Možná bychom na to mohli namítnout, že přece jenom Filip Neri byl světcem, a tedy dostal mimořádný vhled do duchovních skutečností – ale my „prostí věřící“? Nebyl však onen celník „prostým člověkem“, navíc duchovním outsiderem? A pokud se třeba nedokážeme modlit v podobném kajícím duchu jako ten celník, protože nejsme „tak hříšní“, tak můžeme aspoň volat „Bože, potřebuji tě“. A Bůh shlédne na naši modlitbu, protože on se ujímá chudých a potřebných.

Jako dokreslení můžeme uvést úryvek od básníka a teologa Leclerca, který vkládá do úst bratra Lva a sv. Františka následující dialog: jedná se o fiktivní rozhovor, který je však věrný františkánské spiritualitě a evangeliu.

„Bůh“, řekl bratr Lev, „vyžaduje naše úsilí a věrnost.“

„Jistě“, odpověděl František. „Svatost však není seberealizací ani plností, kterou si sami darujeme. Je to především prázdno, které objevujeme a přijímáme: toto prázdno pak Bůh naplňuje v té míře, v jaké se otevíráme jeho plnosti. Naše nicota, jak vidíš, se může stát prostorem, v kterém může Bůh tvořit.“ (É. Leclerc, Sagesse d’un pauvre, 114)

http://www.pastorace.cz/Kazani/30-nedele-v-mezidobi-C-Zit-pro-Boha-bez-Boha.html