Otče náš- Aramejsky, v reči Ježiša Krista
U Lukáše je Kristus vzorem modlitebníka. A jak nás učí se modlit? Modlitbou k Otci, která zahrnuje všechny modlitby. V ní se v zásadě prosí o jedno: aby sám Bůh přišel. A tento Otec má přijít skrze svou svatost („posvěť se tvé jméno“ znamená „ať se ty sám ukážeš jako svatý, ukaž se a projev jako Bůh“), království a vůli, skrze svoji láskyplnou péči o vše potřebné („chléb, tj. pokrm pro tento život“), skrze odpuštění, skrze vysvobození od vlivu zlého ducha.
Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat
svým dětem dobré dary,
čím spíše nebeský Otec dá Ducha svatého
těm, kdo ho prosí! "
Lk 11,1-13
V této modlitbě Mistr dává „možnost“ oslovit Boha tak, jak ho oslovoval on sám: Otče (původní aramejské „abba“ znamená doslova „tatínku“). Toto oslovení je projevem blízkého, důvěrného vztahu s Bohem. Ježíš přináší s sebou něco velmi nového: oslovení „Otče“ není už chápáno čistě kolektivně (Bůh jako Otec celého společenství Izraele), ale je výsadou každého jednotlivého učedníka. Díky Ježíši se totiž přiblížilo Boží království, tudíž Bůh sám je nyní blízko, velmi blízko, tak jako táta svému dítěti – proto oslovení „táto“. A jednoduchost modlitby Páně je v kontrastu k „barokní rozvětvenosti“ mnoha židovských modliteb.
http://www.pastorace.cz/Kazani/17-nedele-v-mezidobi-C-Tato.html
17.
neděle v mezidobí
EVANGELIUM
Lk 11,1-13
Proste, a dostanete
Jednoho dne se Ježíš modlil na nějakém místě. Když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: "Pane, nauč nás modlit se, jako i Jan naučil své učedníky."
Odpověděl jim: "Když se modlíte, říkejte: Otče, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Chléb náš vezdejší dávej nám každý den. A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám. A neuved' nás v pokušení." Řekl jim dále: "Někdo z vás bude mít přítele a půjde k němu o půlnoci s prosbou: 'Příteli, půjč mi tři chleby. Právě totiž ke mně přišel můj přítel, který je na cestách, a nemám, co bych mu předložil.' On však by mu zevnitř odpověděl: 'Neobtěžuj mě! Dveře jsou už zavřeny a moje děti jsou se mnou na lůžku. Nemohu vstát a dát ti to.' Říkám vám: Když přece vstane a dá mu, tedy ne proto, že je to jeho přítel, ale pro jeho neodbytnost se zvedne a dá mu všechno, co potřebuje.
Proto vám říkám: Proste, a dostanete; hledejte, a naleznete; tlučte, a otevře se vám. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu se otevře. Je mezi vámi takový otec, že když ho syn poprosí o chléb, on mu dá kámen? Anebo když ho poprosí o rybu, on mu dá místo ryby hada? Anebo když ho poprosí o vejce, on mu dá štíra? Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí! "
Modlitba
je královská cesta Božích dětí
Mnozí z nás, kteří přijali křesťanství jako děti a byli uvedeni do všech křesťanských zvyků a povinností, jsou ve velkém nebezpečí v tom, že nikdy nepřestanou považovat modlitbu za jednu z denních povinností - a nic víc. Tak, jako nás v dětství naučili zdravit sousedy, čistit si zuby, dávat součásti oděvu do čistírny, tak, jako jsme museli chodit do školy nebo na hodiny klavíru, které nás nebavily, tak, jako jsme museli dělat desítky dalších věcí, pokud na nás někdo dohlížel, tak nás někdo také naučil modlit se. Jenže ne všechny z těchto věcí děláme jako dospělí dále. Mnohé z toho jsme odložili, sotva jsme vyšli ze školy nebo sotva jsme se od rodičů osamostatnili. Patří mezi ně modlitba nebo ne? Mnozí váhají - ani nemají chuť se modlit, ani nemají odvahu modlitbu odložit. Dá se ale spíš říci, že ji nikdy neobjevili..
Modlitba je královská cesta Božích dětí. Bylo by škoda, kdyby pro nás zůstala neznámou věcí, naučenou básničkou nebo povinností, které se vyhneme, jak můžeme. Dokazovali bychom tím, že o naší přináležitosti k Bohu toho zatím víme pramálo.
http://www.pastorace.cz/Kazani/17-nedele-v-mezidobi-C-Stul-slova-Ales-Opatrny.html
Cílem rozhovoru člověka s Bohem není to, aby člověk změnil Boží smýšlení a „opravil“ jeho záměry, ale aby poznal Boží smýšlení a podle něho změnil či opravil své záměry. Jelikož Abrahám pochopil, že Hospodinova spravedlnost nespočívá v chladnokrevném hubení bezbožníků, nýbrž v láskyplné péči o „zanedbatelnou“ menšinu a o každého jednotlivce, bude později schopen v důvěře poslechnout i nepochopitelnou výzvu: „Vezmi svého syna, své jediné dítě, které miluješ, Izáka, ... a obětuj ho“ (Gn 22,2). Ví totiž, že soudce celé země nemůže jednat nespravedlivě, a proto se s důvěrou odevzdá do rukou svého Pána.
Cílem rozhovoru člověka s Bohem není to, aby člověk změnil Boží smýšlení a „opravil“ jeho záměry, ale aby poznal Boží smýšlení a podle něho změnil či opravil své záměry.
www.paulinky.cz/e-nedele/2010-07-25
