Reální Kristova přítomnost působí, že každý z nás se stává jeho „domem“, a my všichni tvoříme jednu Církev.
Svatý Augustin poznamenává a rozvíjí tento nádherný obraz Církve. Říká, že skrze víru lid boží je jako dřevené klády a stavební kameny nasbírané v lese a na kopcích, aby se z nich vystavěla budova; pak skrze křest, katechezi a modlitbu se vyhlazují a připravují na stavbu. Stávají se však Panovým domem jenom tehdy, když jsou pospojované láskou. Ona je pojivem dokonalosti.
Eucharistie, jako živina lásky, je právě tím pojivem, který nás dělá jedním lidem. V eucharistii se musí spojit naše touha po lásce s láskou Kristovou. Už touha po lásce je láskou. My sami, bez jeho milosti a pomoci, nemůžeme milovat tak, jak miluje Bůh. My můžeme jenom Boží lásku odevzdávat, šířit. Ona je v našich srdcích rozlita, a my jí musíme dále rozlévat na ostatní.
A k tomu má sloužit i tento domov, tento chrám a osobitně tento oltář, kde čerpáme sílu a energii. Tento oltář se stává v určitém smyslu bodem setkání mezi Nebem a Zemí; centrem jedné Církve v nebi a současně putující na zemi kde uprostřed pronásledování světa a Božích útěch učedníci Pána hlásají jeho utrpení a smrt, pokud On nepřijde ve slávě (srov. Lumen Gentium, 8).
„Kristova láska je láska, která nikdy nekončí. Je to duchovní energie, která sjednocuje všechny účastníky té samé oběti a kteří se živí tím samým chlebem za spásu světa. Ale z naší strany se musíme zeptat: Jak je možné přijímat tělo Páně a nepřijímat jeden druhého? Jak se můžeme představovat před Božím oltářem, když jsme jeden od druhého vzdáleni?“
Je napsáno také v evangeliu jako zásadní pravidlo pro účinné slavení Božích tajemství: „Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, teprve potom přijď a obětuj svůj dar“ (Mt 5,23-24).
K oltáři musíme přistupovat smířeni jeden s druhým. Proč Ježíš neříká, že se máme jít vyzpovídat, nebo něco podobné, ale jenom se smířit s bratrem? Protože v lásce s bratrovi jsou obsáhnuté všechny příkazy. „Neboť kdo druhého miluje, splnil zákon“ (Řím 13,8). Protože – a tady to apoštol Pavel jasně vysvětluje: „Vždyť přikázání nebudeš cizoložit, nebudeš zabíjet, nebudeš krást, nebudeš žádostivý a je-li ještě nějaké jiné přikázání, všecky jsou shrnuta v tomto „Miluj svého bližního jako sám sebe“.
http://www.reckokatolikkv.estranky.cz/clanky/zivot-farnosti---novinky/posveceni-noveho-oltare_-kaple-sv_-ondreje---17-nedele-po-ssd.html
"Žádný, kdo položil ruku na pluh a
ohlíží se za sebe,
není způsobilý pro Boží království."
Lk 9,51-62
Na akom poli orieš? Bol by si schopný ho zanechať, ak by si bol volaní niekde inde? Si slobodný milovať? Aké sú povinnosti, ktoré prichádzajú s láskou? Už sa ti niekedy stalo, že si položil ruku na pluh a naozaj si sa bol schopný nepozerať dozadu? Čo si za sebou zanechal a prečo si to zanechal?
Činná odozva
Zahľaď sa na chvíli na brázdu, ktorú orieš svojou energiou, zdrojmi, časom, vzťahmi. Je rovná, alebo krivolaká, alebo dokonca sa točíš v kruhu? Porozmýšľaj ako by si mohol orať na poli Božieho kráľovstva rovno a skús počas tohto týždňa popremýšľať, ako to urobiť.
13.
neděle v mezidobí
EVANGELIUM
Lk 9,51-62
Pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma. Půjdu za tebou všude, kam půjdeš.
Když se přibližovala doba Ježíšovy smrti, pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma. Poslal před sebou posly a ti cestou přišli do jedné samařské vesnice, aby mu tam připravili nocleh. Ale Samaritáni ho nepřijali, protože měl namířeno do Jeruzaléma. Když to viděli učedníci Jakub a Jan, řekli: "Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil?" On se však obrátil a přísně je pokáral. Pak šli do jiné vesnice. A jak šli, cestou mu někdo řekl: "Půjdu za tebou všude, kam půjdeš." Ježíš mu však odpověděl: "Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil." Jiného zase vybídl: "Pojď za mnou!" On však řekl: "Pane, dovol mi, abych napřed šel pochovat svého otce." Odpověděl mu: "Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a zvěstuj Boží království!" A ještě jiný řekl: "Půjdu za tebou, Pane; jen mi dovol, abych se napřed rozloučil doma s rodinou." Ježíš mu však odpověděl: "Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království."
Když jsem byl mladší, můj bratr mi říkával: „Ty nemáš vůli. Máš slabou vůli“. A to byla pravda. Jenže… kdo z nás může prohlásit, že má dostatečně silnou vůli? Ježíš to o sobě mohl říci – „pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma“. A to ne na obyčejný výlet či zbožnou pouť, ale především na veřejnou potupu, odmítnutí, ztrapnění před lidmi (i před těmi, kteří Ježíše přijímali a „oslavovali“) a totální krach – smrt. A Ježíš jasně říká tomuto údělu „ano, Otče“. Jakoby v tuto chvíli naplňoval odvážná slova vyslovená snoubenci při manželském slibu: „chci s tebou snášet všechno zlé až do konce“. Ježíš se pevně rozhodl vykročit na tuto cestu bezmezné věrnosti vůči Otci.
Bezpodmínečná věrnost (a doprovázení milovaného také v temných údolích) má své kouzlo (a tím milovaným může být partner, nebo samotný Kristus), právě protože to vyžaduje hrdinství, vydání sebe sama… až do krajnosti. O takové věrnosti platí slova Antoine de Saint-Exupéryho: „Kdo doopravdy jde, rozdírá si kolena o trní a klouzající suť… ani jediného kroku není ušetřen“. A je přitažlivé kráčet i za takovou cenu se svým milovaným. Pokud nám „tento milovaný“ za to stojí… A tady je právě jádro celého problému následování Krista.
Takové následování je „vážná věc“. Vyžaduje člověka celého – ne polovičního (tím méně polovičatého). A dnešní Ježíšovy rozhodné nároky (a nekompromisní) nás asi odradí, polekají (kdo to může udělat?). Naštěstí je tu pro každého trochu jiná podoba následování (ne každý je povolán na misie do daleké země nebo do kláštera s přísnou klauzurou). Pro každého je však společné jasné ano: „chci s tebou snášet všechno zlé, chci ti dát všechno“. A Ježíš svými nekompromisními nároky (které mají pro každého trochu jinou podobu, vždyť uvedené výroky byly vyřčeny konkrétním lidem, nebyly adresovány všeobecně všem) nám usnadňuje (a ne ztěžuje) cestu. Vždyť je náročné a vysilující poskakovat na obě strany (chvíli „za Kristem“ a chvíli „za svým sobectvím“) – je jednodušší jít přímou cestou. Rozhodnout se pro takovou „přímou“ cestu je těžké na začátku, avšak po rozhodnutí se zakouší úžasná svoboda… a lehkost (skoro vznášení se na orlích křídlech). Jak poznamenal Cantalamessa: „Ježíšova cesta je úzká pro začátečníka, ale široká pro pokročilého“.
Jak dlouho tedy budeš poskakovat
na obě strany?
http://www.pastorace.cz/Kazani/13-nedele-v-mezidobi-C-Jak-dlouho-budes-poskakovat-na-obe-strany.html
