10 neděle v mezidobí C
"Mládenče, pravím ti,
vstaň!"
Mrtvý se posadil a začal mluvit. Ježíš ho vrátil jeho matce.
Lk 7,11-17
U brány města, které se jmenuje Naim, se setkávají dva velké zástupy. Jeden velký zástup směřuje ven z města. Je to zástup smrti a má na něm účast každá lidská bytost, protože každý, kdo se narodil na tento svět, neúprosně směřuje k smrti. V čele tohoto zástupu kráčí matka, která když ztratí svého jediného syna, nemá už žádnou naději na dalšího potomka, protože je vdovou. Všichni v jistém smyslu sdílíme její úděl. Vdova nemůže mít syna, protože už nemá manžela, a sama si syna dát nemůže. Podobně i člověk po Adamově hříchu nemůže mít život, protože ztratil Boha, a sám si život dát nemůže.
Druhý velký zástup, který se blíží k naimské městské bráně, jde opačným směrem, do města. Je to zástup života, protože v jeho čele kráčí Ježíš. Jeho dotek a jeho útěcha nejsou zdvořilým gestem a prázdným slovem. On sám se z lásky k nám zařadil do velkého zástupu smrti. Nechá se vyvléci z města a usmrtit, ale svým zmrtvýchvstáním definitivně smrt přemůže. Proto je jeho dotek jediným skutečným projevem lásky, jeho slovo jedinou opravdovou útěchou a jeho výzva: „Vstaň!“ je jediným účinným pozváním k životu. Syn vdovy z města Naim musel sice opět jednou zemřít. Zemřela i jeho matka – vdova i celý velký zástup, který je provázel. Podobně zemřeli i Ježíšovi učedníci a velký zástup lidí, kteří šli s nimi. Avšak ti, kteří jdou v zástupu s Ježíšem, vědí, že jejich pozemské putování není beznadějným směřováním ke smrti. V Ježíšovi totiž Bůh opravdu navštívil svůj lid. Ježíš je totiž ten Ženich, který svou smrtí a zmrtvýchvstáním definitivně ruší náš vdovský stav. Jeho blízkost není letmým dotekem, ale pevným pozdvižením, kterým nás definitivně vrátil našemu Otci.
http://www.paulinky.cz/Inspirace/E-nedele/2010-06-06
10.
neděle v mezidobí
EVANGELIUM
Lk 7,11-17
Mládenče, pravím ti, vstaň!
Ježíš šel do města - jmenovalo se Naim. Šli s ním jeho učedníci a velký zástup. Když se přiblížil k městské bráně, vynášeli právě mrtvého; byl to jediný syn, a jeho matka byla vdova. Z města ji doprovázel velký zástup.
Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto a řekl ji: "Neplač." Přistoupil k márám a dotkl se jich. Ti, kdo je nesli, se zastavili.
Řekl: "Mládenče, pravím ti, vstaň!" Mrtvý se posadil a začal mluvit. Ježíš ho vrátil jeho matce.
Všech se zmocnila bázeň, velebili Boha a říkali: "Veliký prorok povstal mezi námi" a "Bůh navštívil svůj lid!" Tato zpráva o něm se roznesla po celém Judsku i po celém okolí.
A život nejedného z nás by sa mohol zdať nekonečným pásmom strát, jedným dlhým pohrebným sprievodom: človek pochoval mladosť, zdravie, blahobyt, toľko snov, ambícií, túžob, nádejí; stále musíme vynášať niečo na cintorín. Ide o to, aby sme sa v tej bráne cintorína stretli s Bohom; aby sme vedeli dať Bohu dobrovoľne to, čo od nás žiada – a vtedy nám to stonásobne vráti. Pretože Boh človeku nič neberie zadarmo; vždy ako náhradu niečo dáva. Berie niečo drahé – aby ako náhradu dal ešte niečo drahšie. Berie nejaké dobro, aby zaplatil zaň ešte cennejším dobrom. Zamieňa len menšiu vec za hodnotnejšiu. A možno ktosi musel skoro všetko stratiť, aby našiel Boha.
Kiežby sme len videli, čo nám Boh chce v danej chvíli dať. Lebo neraz niekto urazený a rozhnevaný na Boha – odmieta to, čím ho Boh obdarováva. A vtedy sa môže stať, že nám bude vzaté všetko. Dovoľme teda, aby aj uprostred našich žalostných strát sa Kristus dotkol már a vdýchol do nás nejaký nový život.
http://www.homily-service.sk/inspiracie/?zobrazit=reakcie&tema_id=359
Židovský rabín odišiel vo sviatočný deň – v sobotu do synagógy už zavčas ráno. Počas tohto času v dopoludňajších hodinách mu zomrel syn. Jeho žena ho povystierala v spálni, ktorá bola na poschodí, a poprikrývala plachtami. Popoludní sa rabín vrátil a chcel obedovať. Doma bolo nezvyčajne ticho a syn ho nevítali ako obvykle. Pýtal sa na syna, kde je a žena mu odpovedala: “Je na ceste.” Ponúkla mu jedlo a keď sa najedol, znova sa pýtal na synai. Žena mu povedala: “Je to už dávnejšie, čo prišiel jeden pán a dal mi niečo do opatery. Teraz prišiel znovu, aby si to vyzdvihol. Nuž vrátila som mu to. Urobila som dobre, môj pane?” Rabín na ňu pozrel a prisvedčil: “Ak niekto dostal do opatery niečo na nejaký čas, potom to musí vrátiť vlastníkovi, nech to požaduje kedykoľvek.” Žena vstala zo stoličky a povedala: “Práve dnes som to urobila. Vstaň a poď sa pozrieť.” Zaviedla muža do hornej miestnosti a odkryla prestieradlo. Rabín sa nahlas rozplakal, hodil na kolená a nijako neskrýval svoju bolesť. Po krátkej chvíli mu žena povedala: “Pred chvíľou sme v kuchyni o tom hovorili. Potvrdil si mi, že to čo sme obdržali do opatrovania, musíme vlastníkovi vrátiť, kedykoľvek o to požiada.” Rabín vzlykajúc zopakoval: “To čo sme dostali do opatery, to musíme vrátiť vlastníkovi, ak o to požiada kedykoľvek.” Snažil si to opakovať a hoci to chápal, predsa len bolesť vyvolávala v ňom prejavy bolestných vzdychov.
Dostali sme život do prenájmu. Je to na dobu neurčitú, ale Boh nám ho dal na určitú dobu. On vie, kedy má prísť. Ježiš nám pripomína, aby sme boli pripravení, bedliví, aby sme očakávali Pána. Aj starozákonný prorok hovorí: “ … Pán dal, Pán vzal nech je Pánovo meno pochválené!” (Jób 1, 21) Zomrel mladý človek. Zomrel náhle, neočakávane, tragicky. Zaznieva tu vypovedané i potláčané vo vnútri: Taký mladý, čo všetko mohol dosiahnuť v živote, čo ešte všetko mal pred sebou, čo ešte by bol dokázal…
http://www.homilie.sk/754/pohrebna-xxxviii/
