5 neděle v mezidobí B
6. 2. 2015
Ježíš vyšel ze synagogy a vstoupil s Jakubem a Janem do Šimonova a Ondřejova domu. Šimonova tchyně ležela v horečce. Hned mu o ní pověděli. Přistoupil, vzal ji za ruku a pozvedl ji. Tu jí horečka přestala a ona je obsluhovala. Viz Mk 1,29-39
Každý má v církvi a na světě svůj úkol, svoje poslání od Boha. Je nádherné, že Písmo nám ukazuje důstojnost obou služeb - té zvěstovatelské a uzdravovatelské i praktické služby "při stolech." Vše, co děláme, všechny vlohy, které jsme dostali, máme dát do služeb Pánu. Vše, co děláme, máme dělat jako pro Pána. Není větší a menší služba. Každá služba je veliká a slavná, je-li darována Bohu. A často nás právě pokorná služba vyvádí z našich neduhů a slabostí. Svět je stravován horečkou sobectví. I my sami někdy propadáme této zimničné nemoci. Potom jsme pro Pána nepoužitelní. Kéž nás On sám pozdvihne a uzdraví, abychom pochopili, proč tu jsme, abychom sloužili druhým s radostí a ochotně a nestýskali si. Abychom vším svým konáním oslavovali Boha. Amen.
tepla.evangnet.cz/wp-content/plugins/as-pdf/generate.php?post=1301
5.
neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Marka
Mk 1, 29 - 39
Uzdravil mnoho nemocných s rozličnými chorobami
Ježíš vyšel ze synagógy a vstoupil s Jakubem a Janem do Šimonova a Ondřejova domu. Šimonova tchyně ležela v horečce. Hned mu o ní pověděli. Přistoupil, vzal ji za ruku a pozvedl ji. Tu jí horečka přestala a ona je obsluhovala.
Když nastal večer a slunce zapadlo, přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé. Celé město se shromáždilo u dveří. I uzdravil mnoho nemocných s rozličnými cho-robami a vyhnal mnoho zlých duchů. Nedovoloval však zlým duchům mluvit, protože věděli, kdo je.
Brzo ráno, ještě ze tmy, vstal a vyšel ven, zašel si na opuštěné místo a tam se modlil. Šimon se svými druhy se pustili za ním. Našli ho a řekli mu: "Všichni tě hledají!"
Odpověděl jim: "Pojďme jinam, do blízkých městeček, abych i tam kázal, protože kvůli tomu jsem přišel." A procházel celou Galilejí, kázal v jejich synagógách a vyháněl zlé duchy.
Z liturgie minulé neděle jsme si odnesli ujištění, že Ježíšova moc nebyla aktuální pouze kdysi dávno, v jistou sobotu před více než 2000 lety v Kafarnau, ale že je živá a účinná i dnes. Když dnes posloucháme o tom, jak Ježíš uzdravil Šimonovu tchyni z horečky, a ještě mnoho jiných nemocných s rozličnými chorobami, může nám (právem) v hlavě vrtat otázka: Jak je to vlastně s aktuálností a účinností Ježíšovy moci? Není to pouze nějaké symbolické vyjádření, které je pro náš reálný život v podstatě bezvýznamné? Určitě nikdo z nás totiž nemusí chodit daleko, aby si vzpomněl na konkrétní lidi, kteří trpí skutečně těžkými nemocemi (nejen nějakou „obyčejnou“ horečkou), a bezvýsledně volají k Pánu s prosbou o uzdravení nebo alespoň úlevu. Že by se Ježíš schovával na nějakém „opuštěném místě“, kam nedoléhá ruch našich vzdechů? Nebo dokonce odešel někam „jinam“ a nechal nás úplně „v kaši“? Proč vlastně tehdy u Šimona takhle „plýtval“ svou mocí na nějakou horečku a dnes v pohodě nechává tolik těžkých utrpení, aniž by jen trochu zasáhl?
Jestli se zaměříme pouze na samotné choroby a bolesti, které sice jsou zlé (a zlými i zůstanou), pak byly všechny Ježíšovy zázraky a celé jeho působení pouze nepatrnou a bezvýznamnou kapkou v moři zla, která nic nevyřešila. Vždyť Ježíš opravdu neuzdravil všechny choroby a bolesti. A nakonec, i ti lidé, které kdysi uzdravil či vzkřísil, opět zakusili utrpení a zemřeli. V tomto případě se právem můžeme přidat k Jobovu povzdechu: „Což nejsou svízele údělem člověka na zemi, dni jeho jako dni nádeníka? Jak otrok touží po stínu, jak nádeník čeká na svou výplatu, tak jsem dostal v úděl měsíce bídy a noci soužení byly mně přiděleny“ (viz Job 7,1-4.6-7).
Avšak ve světle reakce Šimonovy tchyně, která hned po svém uzdravení obsluhovala, můžeme pochopit, že za chorobou a utrpením se skrývá ještě jiné a větší zlo: Člověk trpící bolestí, chorobou nebo i „obyčejnou“ horečkou cítí, že je jakoby „vyřazený“ z něčeho, co je pro něho podstatné. Nemůže být druhým (ani Bohu) plně k dispozici, nedokáže sloužit, připadá si zbytečný a bezcenný. A toto je ještě mnohem hlubší zlo než samotná choroba a její projevy.
Dr. h.c.Anton Srholec,
(* 12. jún 1929, Skalica) je slovenský rímskokatolícky kňaz a salezián, spisovateľ a charitatívny pracovník, zakladateľ a riaditeľ resocializačného centra RESOTY.
V roku 1989 využil Anton Srholec právo pracujúceho občana a odišiel do starobného dôchodku. Ako dôchodca je činný v Slovenskom Helsinskom výbore pre práva menšín v slovenskej sekcii Spoločnosti pre Vedu a Umenie, bol členom rady Konta Nádeje, je činný v Konfederácii politických väzňov a v iných spoločenských a sociálnych organizáciách. Je tiež členom Medzinárodného Ekumenického Združenia (IEF), Teologického fóra, kde sa stretáva s podobne zmýšľajúcimi teológmi na slovenskej úrovni. Podporuje pokrok teologického výskumu ako príspevok k obrode nášho národa a duchovnej obnove, čím sa snaží prispieť k uskutočneniu zásad Druhého vatikánskeho koncilu na Slovensku. Nakoľko ovláda nemecký jazyk zúčastňuje sa teologických seminárov v Nemecku, kde má veľa vzácnych priateľov (napr. biskup Kamphaus z Limburgu, nebohý teológ Karl Rahner, rakúska veľvyslankyňa Gabriele Matzner – Holzer) a delí sa s nimi o svoje skúsenosti so životom podľa viery v skromnejších podmienkach našej malej krajiny.
V roku 1992 americkí veriaci ocenili jeho záslužnú činnosť v prospech Cirkvi a zariadili mu pozvanie amerického prezidenta Clintona na modlitbu s raňajkami (Prayer breakfast).
Od roku 1992 sa venuje bezdomovcom, pre ktorých zriadil domov v bratislavskej mestskej časti Podunajské Biskupice, za ktorý vzal na seba zodpovednosť. V domove zvanom RESOTY je ubytovaných 60 bezdomovcov a 40 ich dochádza ambulantne. Je to neštátne občianske združenie, ktoré žije zo sociálnych príspevkov bezdomovcov a z pomoci dobrodincov. K Srholcovi sa stále hlásia i tí, ktorí sú na okraji v spoločnosti, v cirkvi, alebo inakšie postihnutí občania.
Popri sociálnej činnosti venuje sa publicistike. Prispieva do rôznych periodík, venuje sa prednáškovej a poradenskej činnosti pri sociálnych projektoch, hlavne, čo sa týka bezdomovcov. Počas komunistického režimu veľa rokov podporoval a písal do samizdatových časopisov. Vtedy napísal knižočky: Experiment lásky, Nová rodina v novom svete (1989) a Každodenné zamyslenia.
/
Píseň pro děti
