22. 8. 2012
"Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života,
a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten
Boží Svatý."
Jan 6, 60-69
Trefili hřebíček na hlavičku… když pronesli, že Ježíšova slova jsou skutečně tvrdou řečí: "Kdo to může poslouchat?" Snad v ničem jiném nejsme tak zajedno s Ježíšovými "odpůrci": "Kdo to může poslouchat?" Jak se zaposlouchat do Božího slova (při liturgii nebo doma), když to rozhodně není "zábavná četba", nezazní tu žádné vtipy, žádné "aktuální informace", ani drby? Kdo to může poslouchat, když neřešitelné životní problémy "tíží" a pozornost ochabuje?
Tak nám nezbývá než… odejít spolu s ostatními učedníky. To nemusí znamenat "radikální odchod" od Krista (i když někdy i to), ani "přestat chodit do kostela", jako spíš "odejít" duchem, "být duchem mimo", vypínat při "tvrdých" Božích slovech (zajímavější je přece jen kázání, které může říct něco nového, že?). A doma? Tam bude přece jen pohodlnější se začíst do laciných článků než do "těžkopádného Božího slova".
"My to už známe", zní naše častá omluva (byť nevyslovená). Ale kdybychom znali a poznali, pak bychom pronesli jako Petr: "Od tebe očekáváme slovo, které nás nasytí. Žhavé zprávy a novinky z televize či časopisů nás nenasytí. My jsme to poznali a víme, že ty máš ta hutná a výživná slova. Bez nich nemůžeme existovat." Paradoxně ten, kdo "poznal a zná" Krista, nechce od něho odejít - a lační po jeho slovech. Protože tato slova mají jinou kvalitu - nikdo jiný tak nemluví!
21.
neděle v mezidobí
EVANGELIUM
Jan 6, 60-69
Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života.
Mnoho z Ježíšových učedníků řeklo: "To je tvrdá řeč! Kdopak to má poslouchat?" Ježíš věděl sám od sebe, že jeho učedníci na to reptají, a proto jim řekl: "Nad tím se pohoršujete? Co teprve, až uvidíte Syna člověka, jak vystupuje tam, kde byl dříve? Co dává život, je duch, tělo nic neznamená. Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a jsou život. Ale jsou mezi vámi někteří, kdo nevěří." Ježíš totiž věděl od začátku, kdo jsou ti, kdo nevěří, a kdo je ten, který ho zradí. A dodal: "Proto jsem vám říkal, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce." Proto mnoho z jeho učedníků odešlo a už s ním nechodili. Ježíš tedy řekl Dvanácti: "I vy chcete odejít?" Šimon Petr mu odpověděl: "Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Boží Svatý."
Extroverta s mystickou vlohou
Netradiční autobiografie výjimečného muže
Na kněze je v dnešní době pohlíženo trochu jako na kuriozitu. Především ve velkoměstech, kde se vlivem stresu, spěchu a stále rychlejšího rozvoje na duchovní potřeby člověka mnohdy zapomíná. Když však kněz navíc žije mezi mladými výtržníky, z nichž někteří byli trestáni, musí čelit přesvědčení, že je nejspíš tak trochu blázen.
Guy Gilbert je francouzský katolický kněz, narodil se v roce 1935 v dělnické rodině, jako třetí ze čtrnácti sourozenců. Do kněžské přípravky nastoupil (ze svého rozhodnutí) jako třináctiletý, ve 22 letech byl povolán do války v Alžíru, prožil jí jako saniťák, knězem se stává v roce 1965 a je opět poslán sloužit do Alžíru. Od roku 1970 v Paříži pracuje jako kněz a vychovatel s „problémovou“ mládeží v drsnějších čtvrtích. Má na to předpoklady – především svůj naturel, vzpurnost, a typ citlivosti, která mu umožňuje, dle jeho svědectví, postupně zapadnout a provozovat křesťansky motivovanou sociální práci. Součástí toho, kdo jsme, je vždy to, jak vypadáme, G. Gilbert vypadá v době své primice jako mladý Alain Delon, do Paříže si ale již z Alžíru přivezl kinky háro a vypadá jako mladý Mejla Hlavsa. Na dnešních fotkách působí jako něco mezi šamanem a rockerem na penzi.
G. Gilbert je jistě originál, ale představuje určitý typ francouzské (katolické) spirituality. O generaci před ním se o plné angažmá ve světě snažili dělničtí kněží (od 40. let do roku 54, kdy jim to Pius XII zakáže). Abbé Pierre, kterého Gilbert obdivuje, vystoupil se svou velkou křesťanskou kampaní pro mrznoucí lidi bez domova v roce 1954 a následně rozvine emauzské hnutí.
Gilbert se pouští do práce v rok závěru II. Vatikánského koncilu (65) a rok po uvedení filmu Fantomas (1964). Do Paříže přijede z Alžíru v roce 1970. V kinech běží Piti Piti Pa, Sartre ještě posedává po kavárnách, studenti přestali demonstrovat, ale na ulicích už se kupí množství bezprizorních mladých lidí, kteří ještě nenosí kapuce, ale černé bundy. Gilbert mezi ně začne chodit, a působit, jako vychovatel, i jako kněz. Po čase vybuduje i zázemí pro pobyty v Alpách, kde chovají kromě jiného ochočené divoké prase jako prostředek resocializace.
Jde o extroverta s mystickou vlohou.
Srdce v ohni
„Nejsem lepší než ostatní, jen jsem dokázal brzy rozpoznat, že výlučná láska by mě destabilizovala. Jako starý osamělý vlk, kterým dneska jsem, vám říkám: prožil jsem pětačtyřicet let skutečného štěstí. Byl jsem stvořen pro jedinou lásku – lásku k Bohu a lásku k druhým, které jsou nerozlučně spjaty. Schopnost zažívat štěstí z lásky jsem získal od svých rodičů. Díky nim jsem si dokázal udělat představu o lidské lásce navěky. Doufám a věřím, že se má radost připojí k radosti Krista, který žil v celibátu a dal všechno, srdce i tělo, dal život až k smrti.“
V kapitole o Osamělosti a zranitelnosti cituje slova bratra Rogera z Taizé: „V každém muži a ženě se nachází jakási osamělost, kterou nemůže naplnit žádný lidský vztah. Dokonce ani ta nejsilnější láska mezi dvěma bytostmi. Kdo si nepřipustí takový prostor osamocení, toho ovládne vzpoura proti lidem, proti Bohu, proti sobě samému.“
Don Bosko prosil v den svěcení svou matku, aby mu řekla, co je úkolem kněze. Matka Markéta odpověděla: „Trpět, trpět, trpět.“ Napadá mě, kdo by se dnes dobrovolně na tuto cestu vydal? Každému přejeme hodně štěstí, všechno nejlepší a jemu matka řekla toto. Guy nad těmito slovy matky Markéty hodně přemýšlel a došel k závěru, že každý láskyplný vztah je vlastně boj.
