Ježíš zavolal svých Dvanáct, začal je posílat po dvou a dával jim moc nad nečistými duchy.
Nařídil jim, aby si na cestu nic nebrali, jen hůl: ani chléb, ani mošnu, ani peníze do opasku, jen opánky na nohy, ani aby si neoblékali dvoje šaty.
Mk 6, 7-13
"Začal je posílat dva a dva." To není proto, aby jim nebylo smutno. Ale v Izraeli mohla být nějaká věc dosvědčena nejméně dvěma svědky. Učedníci nejdou sami za sebe, "ve své režii", jdou proto, aby dosvědčili pravdu o Bohu a jeho vztahu k nám (Mk 1, 15), kterou Ježíš slovem i činem hlásal. Převedeno do dneška: ten, kdo hlásá, má sám sebe chápat jako svědka něčeho, co je větší a původnější než on. Jeho svědectví má být věrohodné.
http://www.pastorace.cz/Kazani/15-nedele-v-mezidobi-B-Stul-slova-Ales-Opatrny.html
Věřící vytvářejí svatý lid, vyvolený národ, královské kněžstvo,
aby Bohu vzdávali díky, aby obětovali neposkvrněnou oběť nejenom rukama kněze, nýbrž spolu s ním, a aby se učili obětovat i sami sebe. Ať se to snaží dávat najevo hluboce zbožným cítěním a bratrskou láskou k těm, s nimiž se společně účastní bohoslužeb.
http://rkc-jestrebihory.pontte.eu/Dokumenty/15-mez-BI.pdf
https://web.archive.org/web/20160413024949/http://rkc-jestrebihory.pontte.eu/Dokumenty/15-mez-ABC.pdf
15.
neděle v mezidobí
EVANGELIUM
Mk 6, 7-13
Začal je posílat po dvou a dával jim moc nad nečistými duchy
Ježíš zavolal svých Dvanáct, začal je posílat po dvou a dával jim moc nad nečistými duchy.
Nařídil jim, aby si na cestu nic nebrali, jen hůl: ani chléb, ani mošnu, ani peníze do opasku, jen opánky na nohy, ani aby si neoblékali dvoje šaty.
Řekl jim: "Když přijdete někam do domu, zůstávejte tam, dokud se odtamtud nevydáte zase dál. Když vás však na některém místě nepřijmou a nebudou vás chtít slyšet, při odchodu odtamtud si vytřeste prach ze svých nohou na svědectví proti nim."
Vydali se tedy na cesty a hlásali, že je třeba se obrátit. Vyháněli mnoho zlých duchů, pomazávali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je.
Pošli mě, půjdu já
Římská posvátná kongregace, úřad pro misijní činnost církve, měla před II. vatikánským koncilem název: De propaganda fide. Název se změnil, protože modernímu člověku nezní příjemně slovo propaganda. Někdo něco vymyslel a propaguje svou ideu, něco vyrobil a propagandou to chce prodat. Práce pro rozšíření křesťanské víry se naopak jmenuje misie. Jde tu o latinské slovo, které znamená poslání. Vytýkají někdy misionářům, že jsou propagátory cizích evropských idejí, že berou národům jejich starobylou identitu. Kdyby tomu tak bylo, byla by to skutečně neodpovědná činnost. Nikdo totiž nemá právo zasahovat do vnitřního vývoje druhého, není-li si jist, že ho posílá Bůh. Ten stvořil srdce člověka a dává mu směr. Platí-li to pro misionáře, musíme si toho být vědomi i my všichni. Lidé zasahují do života jiných radami, rozkazy, násilím. Takové je složení společnosti. A přece se musejí stále ptát: V čem a kam až mě posílá Bůh? Jen tolik autority může mít jeden člověk nad druhým. Zneužití autority má za následek krizi podřízenosti.
Propaganda obyčejně předpokládá finanční základ. Obchodní domy, firmy, politické strany věnují na ni velké částky příjmů. Kristus vybízí své apoštoly, aby šli bez peněz. Ale z čeho budou žít a budovat dílo? Předpokládá se, že je vyživí ti lidé, ke kterým jsou posláni. Není to riskantní předpoklad? Je všeobecná lidská slabost, že si dají lidé zaplatit, chce-li je někdo přetáhnout na svou stranu. Naopak sami zaplatí tomu, kdo jim pomůže k dosažení toho, co chtějí sami. Propagandista tedy nutně potřebuje peníze. Misionář však je v docela jiné situaci. Jestliže ho posílá Bůh, vzbudí v srdcích těch, ke kterým má přijít, i touhu po tom, co misionář přináší. Proto si ho váží a hledí si ho u sebe udržet. Vidíme to, názorně na velkých misionářích Evropy na počátku středověku. Co všechno mladé národy udělaly, aby je získaly a aby si je udržely! A jaké oběti dodnes někde přinášejí věřící, aby si zajistili pravidelnou duchovní správu!
Na cestu si obyčejně bereme dvojí šaty, protože nevíme, jaké nás překvapí počasí. Může se ochladit, můžeme promoknout. Cesta je obyčejně plná nepředvídaných okolností. Kdo se jich bojí, nerad cestuje. Naopak zkušení cestovatelé předvídají a hledí se zajistit proti tomu, co by se mohlo přihodit. Kristus naopak učí své apoštoly jakési svaté bezstarostnosti. Čím se ta liší od nedbalosti? Předpokládá zase první nutnou podmínku: Boží poslání. Bůh, který posílá, je ovšem Pán přírody, historie, politických a kulturních situací. Není tedy jeho posel závislý na podmínkách. V dějinách najdeme tisícero příkladů, jak se jednotlivci i celé národy obrátili ke křesťanství právě v těch okamžicích, kdy se to zdálo vyloučené, v době velkých pronásledování.
Loďka Kristova pluje na druhý břeh
za příznivého počasí i za bouří (srov. Mt 8, 24).
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=740
http://www.youtube.com/v/IMHltavlVs4&feature=related&hl=en&fs=1
