Slavnost Zmrtvýchvstání Páně A - Vigilie
18. 4. 2014
Velikonoční neděle je ohniskem, v němž se spojuje postní doba a liturgie Velkého pátku se svatým padesátidenním velikonoční doby, v níž se nepřetržitě slaví vzkříšení Páně. Proto je velikonoční neděle jako v prvních staletích opět posledním dnem třídení a současně prvním dnem velikonoční doby. Liturgicky se slaví Neděle zmrtvýchvstání Páně vigilií a mší ve dne.
Podle Augustinových slov je tato vigilie (tj. noční bdění) „matkou všech posvátných vigilií". Jelikož jde o noční bdění, má začínat po západu slunce na Bílou sobotu a končit nejpozději před svítáním needle. Proto se její začátek stanoví tak, aby mohla být slavena skutečně v noci. Vigilie je slavností smrti a zmrtvýchvstání Páně, které liturgie zpřítomňuje, aby Kristus zvláštní měrou přivlastnil věřícím spásonosnou sílu své smrti a vzkříšení ve dvou svátostech, jež se slaví právě o Velké noci: ve křtu a eucharistii. Křtem se člověk vnořuje do mystéria Kristovy smrti a vzkříšení, eucharistie je jejich prvořadou památkou a zároveň velkou svátostí Kristovy paschy.
Ó vpravdě blahodárná noc, která spojila zemi s nebem, člověka s Bohem. Prosíme tě tedy, Bože, ať tato svíce ke cti tvého jména zasvěcená, stále svítí neslábnoucím jasem, aby rozehnala temnotu této noci. Přijmi ji jako líbeznou vůni a dej, aby zářila jako světla na nebi.
Plamen její ať spatří jitřní Vládce světla. Onen totiž vládce světla, který nezná západu. Ten, který se vrátil z říše zemřelých a jasně zazářil lidskému rodu: tvůj Syn Ježíš Kristus. On s tebou žije a kraluje na věky věků. Amen.
Boh vystúpil zo svojho mlčania, Boh zasiahol, Boh vykonal to úžasné dielo, že svojho Syna Ježiša Krista vzkriesil zo smrti k novému životu. Keď Boh prehovorí, keď Boh zasiahne, neohliada sa na želanie nepriateľov, neohliada sa na zúfalstvo priateľov, neohliada sa na skepsu pochybovačov,
Kristus vstal z mŕtvych – preto smrť stráca mnoho zo svojej hrôzy. Pre neho bola smrť prechodom do nového večného života a podľa jeho zasľúbenia aj my smieme takto pozerať na svoju smrť a smrť svojich blízkych - ako na prechod do nového života.
Slovo „zmŕtvychvstanie“ patrí k najdôležitejším v slovníku kresťana. Ježišovo zmŕtvychvstanie je kľúčom k opravdivému kresťanskému životu. Kto tento kľúč prijme a vie ho používať, vidí mnohorozmernosť svojho dočasného života. (Možno to dôkladne pozorovať v živote sv. Pavla: vybudoval všetko na Kristovom zmŕtvychvstaní. To dalo i jemu šancu na zmŕtvychvstanie.)
Viera vo vlastné zmŕtvychvstanie je veľkou silou. Podobne ako orol chodiaci po zemi, ktorý túži po vysokom lete, ale nemá síl, aby sa povzniesol hore, tak aj človek veriaci v Boha, a dokonca v Krista, pokiaľ neverí vo vlastné zmŕtvychvstanie, nemá síl povzniesť sa k nebu. Chodí teda po zemi a narieka. Cíti sa chorý, bezmocný. Ale ak zmobilizuje sily ducha a nadchne sa pravdou o zmŕtvychvstaní, táto viera ho vynesie vyššie, ako sníval, a ukáže mu bohatstvo i krásu dočasného života, ako aj bohatstvo večného života.
Pravda o zmŕtvychvstaní dáva opravdivý zmysel každej chvíli života na zemi. Dovoľuje vidieť tvorivý rozmer akejkoľvek situácie i všetkých medziľudských vzťahov. V perspektíve zmŕtvychvstania dokonca aj tie najťažšie stretnutia s ľuďmi sa stávajú príležitosťou na zdokonalenie lásky, ktorá je základom a zákonom života v Božom svete.
Slavnost
Zmrtvýchvstání Páně
EVANGELIUM
Jan 20,1-9
Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: "Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili." Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží pruhy plátna, ale dovnitř nevešel. Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží pruhy plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch pruhů plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých.
Ve všech velikonočních evangeliích to jsou ženy, kdo spěchá ke hrobu a setkává se se Vzkříšeným. To byla jistě výzva pro mužskou církev. Lukášova poznámka ukazuje skepsi mužů vůči zprávám žen. "Těm (apoštolům) však ta slova připadala jako blouznění a nevěřili jim" (Lk 24,11). Muži chtějí všechno vidět a uchopit, ono neviditelné však nespatří. Ženy mají cit pro zrození a smrt. Setrvávají u kříže, zatímco muži prchají. Právě ony jsou svědky nového zrození, nového života, který vstává z hrobu.
Ženy se méně obávají návštěvy umírajících či cesty na hřbitov. Pro ně patří smrt k životu právě tak jako narození. Muži se takovým tématům jako nemoc a smrt raději vyhnou - mají z nich strach. Nevědí, co mají umírajícím říci. Je pro ně těžké být s truchlícími. Ale tak nemohou prožít ani proměnu smrti. Ženy i přes smrt věří životu.
Když potkávají Vzkříšeného na cestě do města, přicházejí k němu spontánně: "Ženy přistoupily, objímaly jeho nohy a klaněly se mu" (Mt 28,9). Sklánějí se před tajemstvím života, protože je silnější než smrt. Láskyplně objímají jeho nohy. Protože se nebojí dotknout hrobu, mohou se dotknout i Vzkříšeného a v něm se dotknout života, který zvítězil nad smrtí. U Marka a Lukáše přicházejí ženy za svítání ke hrobu, aby pomazaly Ježíšovo tělo vonnými oleji. Chtějí mu prokázat poslední službu lásky. Samy připravily vonné masti z různých bylin. Jejich láska k Ježíši jeho smrtí nekončí - objímá ještě i Ježíšovo mrtvé tělo. Na první pohled se to zdá nesmyslné, neboť v orientálním podnebí by mohla být mrtvola již v rozkladu. A přece věří láska stále na zázraky. Láska je silnější než smrt: to mohly ženy prožít na vlastní kůži. Nesetkaly se s Ježíšovou mrtvolou, ale se Vzkříšeným. Ježíš žije. Tak neústí jejich láska do prázdna, ale míří k tomu, který navěky žije a miluje.
