Biřmování je svátost dovršující křest, ve které jsme zahrnováni dary Ducha svatého. Ten, kdo se svobodně rozhodne žít životem Božího dítěte a požádá o dar Ducha svatého skrze vkládání rukou a pomazání křižmem při obřadu biřmování, dostane sílu stát se slovem i skutkem svědkem Boží lásky. Stává se tak plnohodnotným a zodpovědným členem katolické církve.
Křižmo je symbolem radosti, síly a zdraví. Je směsí olivového oleje a balzámové pryskyřice. Příjemná vůně vonných přísad křižma má velkou hodnotu: má účastníkům liturgických aktů, při nichž je křižmo používáno, zpřítomnit libou (pro Boha i pro nás) vůni Kristovu, tj. jeho svatost. Příjemcům svátostí, při kterých je křižmo užito, má ozřejmit pomoc (milost) a závazek (misi), aby ve svém životě realizovali Kristovy „voňavé" skutky: „Jsme totiž jakoby vůní kadidla, jež Kristus obětuje Bohu, ta vůně proniká k těm, kteří docházejí spásy" (2 Kor 2,15).
https://matonick.signaly.cz/1305/obrad-birmovani-tema-353-ke
Událost, kterou evangelista Lukáš popisuje ve Skutcích apoštolů, je dovršením Ježíšových zaslíbení. Duch svatý v den letnic vstupuje do duší Ježíšových učedníků tak, jako vstupuje i do srdcí našich při obřadu biřmování, a přetváří je, abychom byli schopní poznávat cestu k plnému společenství s ním v jednotě víry v ukřižovaného a vzkříšeného Ježíše Krista.
https://matonick.signaly.cz/1305/obrad-birmovani-tema-353-ke
Biřmování, stejně jako křest, vtiskuje do křesťanovy duše duchovní znamení, nezrušitelnou pečeť; proto se tato svátost může přijmout jen jedenkrát za život. Podstatou obřadu biřmování je pomazání posvátným křižmem na čele pokřtěného (na Východě též na jiných částech těla) doprovázené vkládáním rukou přisluhovatele a slovy „Přijmi pečeť daru Ducha svatého" v římském obřadu. Je-li biřmování slaveno odděleně od křtu, jeho spojení s ním je vyjádřeno kromě jiného obnovou křestních slibů. Slavení biřmování během eucharistické oběti přispívá ke zdůraznění jednoty svátostí uvedení do křesťanského života.
https://matonick.signaly.cz/1305/obrad-birmovani-tema-353-ke
Sk 2,1-11
Nastal den Letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali. V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem.
Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali: „Ti, co tak mluví, nejsou to všichni Galilejci? Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? My Parthové, Médové, Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kappadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky."
Jak vyložit symbol ohnivých jazyků? Podle jedné židovské tradice se oheň zjevoval nad hlavami těch, kdo studovali Zákon, podobně jako při vyhlášení zákona na Sínaji: "každé slovo z úst Nejvyššího se rozdělilo do 70 jazyků". Tato tradice napovídá, že je kontinuita mezi "sdělením Božího slova na Sínaji a o letnicích" (jedná se o oheň přinášející slovo - učedníci posléze vydají svědectví o Božích činech). Jiná židovská tradice (pozdní) navíc dosvědčovala, že letnice byly vzpomínkou na předání Zákona na hoře Sínaj. Sestoupení Ducha svatého totiž silně připomíná Boží zjevení na té hoře: zemětřesení a oheň doprovázely také odevzdání Zákona. Duch svatý sestoupil právě o letnicích, aby ukázal, že on je nový, duchovní zákon. Tento zákon není vepsán na kamenné desky, ale do srdce. Není to zákon vnější, ale vnitřní. Tak se naplnila slova: "Svůj zákon jim dám do nitra" (Jer 31,33), "dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha" (Ez 36,26).
http://www.chocen.farnost.cz/priprava-na-slavnost-seslani-ducha-svateho
Dýchat společně s Kristem. Jak se pozná, že člověk skutečně dýchá? Někdy je obtížné to rozpoznat. Kdysi se v rámci první pomoci přikládalo k ústům zrcátko. Dech se u člověka v bezvědomí měl projevit zamlžením zrcátka. Dnes se tento způsob nepovažuje za spolehlivý. (Kdo ostatně u sebe pořád nosíte zrcátko?) Ale jak poznat, že dýcháme spolu s Kristem? Jak poznat, že mezi námi působí Boží Duch? Staří Egypťané uctívali boha jménem Amóna. Byl to bůh ducha neboli bůh vánku a větru. Jeho sochy měli na hlavě zvláštní korunu z peří. Ve vidlicovém zařízení byla umístěna péra – od úplně drobounkých peříček až po veliká péra pštrosí. Vanul-li vítr, péra se různou měrou hýbala a egyptští pohané se mohli těšit z přítomnosti božského ducha. Jak poznáme přítomnost Božího ducha my? Co je indikátorem, co je znamením, že námi hýbe Boží dech?
Slavnost
Seslání Ducha svatého
EVANGELIUM
Jan 20,19-23
„Pokoj vám!"
Navečer prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou."
Antičtí teologové říkávali, že duše je něco jako plachetnice a Duch svatý je vanutí, které posunuje loďku vpřed. Impulsy a podněty tohoto vanutí jsou dary Ducha svatého. Bez Jeho podnětu, bez Jeho milosti nejdeme vpřed. Duch svatý nás uvádí do tajemství živého Boha a chrání nás před nebezpečím gnostické a sebevztažné církve, uzavřené do svého ohrazení; podněcuje nás, abychom otevírali brány, hlásali a dosvědčovali dobrý život evangelia a abychom sdíleli radost víry, setkání s Kristem. Duch svatý je duší misijního poslání. To co se stalo před téměř dvěma tisíci roky, není událost nám vzdálená, ale fakt, který nás dostihuje a stává se živou zkušeností v každém z nás. Letnice Jeruzalémského večeřadla jsou počátkem, prodlouženým začátkem. Duch svatý je povýtce darem Zmrtvýchvstalého Krista apoštolům, ale chce dosahovat ke všem. Ježíš, jak jsme slyšeli v evangeliu, říká: „Já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy" (Jan 14,16). Duch Přímluvce, Utěšitel dává odvahu ubírat se cestami světa a šířit evangelium! Duch svatý nám umožňuje vidět obzor a vede nás na existenciální periferie hlásat život Ježíše Krista. Ptejme se, zda máme tendenci uzavírat se v sobě samých, v naší skupině anebo zda dovolujeme Duchu svatému, aby nás otevřel misijnímu poslání. Pamatujme si tato tři slova: novost, harmonie a misie.
Dnešní liturgie je velkou prosbou za to, aby se církev s Ježíšem pozvedla k Otci a znovu byl vylit Duch svatý. Každý z nás, každá skupina, každé hnutí ať se v harmonii církve obrátí k Otci s prosbou o tento dar. Také dnes stejně jako při svém zrodu církev spolu s Marií prosí: „Veni Sancte Spiritus - Přijď Duchu svatý, naplň srdce svých věřících a zapal v nich oheň své lásky". Amen
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18301
