(srov. Jan 14,1-6)
Ježíš řekl: „Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!
Věříte v Boha, věřte i ve mne.
V domě mého Otce je mnoho příbytků.
Odcházím vám připravit místo.
Cestu, kam já jdu, znáte. Já jsem cesta, pravda a život.
Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne."
Kde je Bůh,
když dojde k tragédii?
Kde můžeme najít vnitřní sílu, která nám pomůže čelit strachu, neštěstí, pohromám a zármutku? V čem přesně se můžeme na Boha spolehnout? Do jaké míry se můžeme spolehnout na to, že Bůh bude s námi? Můžeme se na něj vůbec obrátit… ať už v době krize, nebo v dobách poměrného klidu?
Tragédie, neštěstí, zármutek: Kde je Bůh?
Bůh je Stvořitel vesmíru, který touží po tom, abychom ho poznali. Právě proto jsme všichni tady. Přeje si, abychom spoléhali na jeho sílu, lásku, spravedlnost, svatost a soucit a abychom je také prožívali. Proto říká všem, kdo jsou ochotni přijít: „Pojďte ke mně…“ (Matouš 11,28).
Bůh na rozdíl od nás ví, co se stane zítra, příští týden, příští rok i v příštím desetiletí. Říká: „Já jsem Bůh a jiného už není, jsem Bůh a nic není jako já. Od počátku oznamuji, co se v budoucnu stane, od pradávna, co se ještě nestalo.“ (Izajáš 46,9-10). Ví, co se stane ve světě. A co je ještě důležitější, ví, k čemu dojde ve vašem životě, a je ochoten stát při vás, pokud se rozhodnete dát mu ve svém životě místo. Říká, že může být „naše útočiště, naše síla, pomoc v soužení vždy velmi osvědčená“ (Žalm 46,2). Musíme však vynaložit upřímnou snahu a hledat ho. „Budete mě hledat a naleznete mě, když se mne budete dotazovat celým svým srdcem,“ říká dále (Jeremjáš 29,13).
Bůh vybavil člověka schopností rozhodovat se. To znamená, že nás nenutí, abychom s ním navázali vztah. Dovoluje nám, abychom ho odmítli a dopouštěli se nejrůznějšího zla. Mohl nás donutit, abychom se chovali láskyplně. Mohl nás donutit, abychom byli dobří. Ale jaký vztah bychom s ním pak mohli mít? Nebyl by to vlastně vůbec vztah, ale vynucená, plně ovládaná poslušnost. Místo toho však obdařil lidstvo důstojností svobodné vůle.
Samozřejmě z hloubi duše voláme: „Ale Bože, jak jsi mohl dopustit tak hroznou katastrofu?“ Jak by ale měl Bůh podle nás jednat? Chtěli bychom, aby ovládal činy lidí? Kolik smrtí by měl dovolit v případě teroristického útoku? Bylo by nám milejší, kdyby Bůh omezil počet zavražděných na stovky? Nebo bychom byli raději, aby připustil, že zemře nanejvýš jeden člověk? Jenže kdyby Bůh zabránil byť jen jediné vraždě, už by neexistovala svoboda rozhodování. Byli bychom jen celoplanetární loutkové divadlo.
Tragédie, neštěstí, zármutek: Náš svět
Tato planeta není bezpečné místo. Někdo nás může zastřelit. Nebo nás může srazit auto. Nebo by se mohlo stát, že budeme muset vyskakovat z budovy, na kterou zaútočili teroristé. A v tomto drsném prostředí, kterému se říká planeta Země a kde se lidé ne vždy řídí Boží vůlí, nás může potkat řada dalších věcí.
Ať se ve světě kolem vás bude dít cokoli, Bůh je ochoten stát při vás. I když se lidé neřídí tím, co by si Bůh přál, on dokáže použít i strašlivých situací a stejně uskutečnit svůj plán. To, co se ve světě děje, má totiž v konečném důsledku pod kontrolou. Pokud mu patříte, můžete se spolehnout na jeho slib: „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí“ (Římanům 8,28). Ježíš řekl: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí! …Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět“ (Jan 14,27 a 16,33). Slíbil, že nás nikdy neopustí a nikdy se nás nezřekne (Židům 13,5).
http://www.everystudent.cz/in/35/kde_je_buh_kdyz_dojde_k_tragedii
5.
neděle velikonoční
Já jsem ta cesta. Ve všech náboženstvích je cesta důležitým symbolem lidského života. Člověk je poutníkem, který nesmí zůstat stát na místě. Poutník se proměňuje. Cesta má svůj cíl – tím je život a poznání, cesty k němu jsou ale často dlouhé a klikaté. Mnohdy vedou oklikami, slepými uličkami, uzounkými pěšinkami – občas i bloudíme. Při putování pouští předcházel Bůh svůj lid na cestě do Zaslíbené země a nesl jej jako milovaného syna. Přesto lid nevěřil tomu, který chodí cestou před vámi, aby vám vyhlédl místo k utáboření (Dt 1,33). Podobně předchází také Ježíš své učedníky. Jdu, abych vám připravil místo (Jan 14.2). Pán nás předchází, aby nám v nebi připravil místo ke klidnému spočinutí, on je tou cestou k Bo hu. Kdo na něho spolehne, nalezne svou cestu k životu a k Bohu. Ta není vždy pohodlná; může se stát křížovou cestou, která nám zkříží plány a obtíží nás křížem. Velice často vede naše cesta bludištěm klikatých pěšin, dokud nedospějeme ke skrytému stře du svého duchovního života, dokud neobjevíme své pravé já, a tím Boha jako ústřední bod života.
http://www.vezmiacti.cz/index.php?page=151
EVANGELIUM
Jan 14,1-12
Ježíš řekl svým učedníkům: „Ať se vaše srdce nechvěje! Věřte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám to. Odcházím vám připravit místo. A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. Cestu, kam já jdu, znáte.“ Tomáš mu řekl: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?“ Ježíš mu odpověděl: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho už znáte a viděli jste ho.“ Filip mu řekl: „Pane, ukaž nám Otce – a to nám stačí.“ Ježíš mu odpověděl: „Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak můžeš říci: ‚Ukaž nám Otce‘? Nevěříš, že já jsem mluvil v Otci a Otec je ve mně? Slova, která k vám mluvím, nemluvím sám ze sebe; to Otec, který ve mně přebývá, koná své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně. Když nevěříte, věřte aspoň pro ty skutky. Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat, protože já odcházím k Otci.“
SVOBODA MIMO PRAVDU JE PŘELUDEM
A DOKONCE ZOTROČENÍM
Vraťme se ještě jednou k tomuto přikázání v jeho sinajském znění, v jeho evangelijním znění: Nevydáš lživé svědectví proti svému bližnímu. Zdá se, že je to určitá, přesně vymezená situace. Například ta, v níž byl Kristus před soudem, kde řekl: Prokaž, že je to špatné. Řeklli jsem něco špatného, prokaž, že je to špatné. Jestliže to bylo správné, proč mne biješ? Člověk, svědek, soudí. Nevydávej lživé svědectví proti tomuto svému bližnímu. Nevydávej lživé svědectví proti svému bližnímu, jímž je Ježíš z Nazareta. Nevydávej lživé svědectví proti žádnému svému bližnímu, proti žádnému člověku. Současně toto přikázání potvrzuje, že pravda je pro člověka dobrem, je dobrem pro člověka v mezilidských vztazích, je dobrem pro člověka ve vztazích širších, společenských. Druhý člověk má právo na pravdu. Člověk má právo na pravdu. Někdy člověk nemá právo na určitou pravdu, proto se díváme s obdivem na lidi, kteří tváří v tvář násilí – například za okupace – dokázali nevyzradit, neříct pravdu, protože na tuto pravdu neměl právo ten, kdo ji žádal, kdo ji vynucoval násilím.
Toto přikázání v tomto znění má ovšem širší dosah. Nejde jenom o situaci obžalovaného před tribunálem, nejde jenom o situaci svědka, který říká nepravdu. Jde o různé situace, v nichž lidské slovo vydává špatné svědectví. Nevydáš lživé svědectví proti svému bližnímu. Neustále v různých rozměrech se koná soud nad slovem člověka, nad slovem, které pronáší. Tento soud se koná, jestliže slovo není slovem pravdy, jestliže vydává lživé svědectví. Neboť lidé slyší, a ne výlučně pouze u soudu. Celá lidská existence je jakýmsi velkým tribunálem. Lidé poslouchají, lidé slyší, a buď k nim pravda pronikne, nebo taky ne. Zvlášť v naší novodobé společnosti, kde tak velice získaly na síle způsoby mluvení, metody mluvení, všechny takzvané prostředky sdělování myšlenky. To přece znamená posilu pro lidskou řeč. Posilu pro mluvení, které přináší svědectví pravdě, nebo také naopak. My to koneckonců známe z vlastní zkušenosti a po mnoho let jsme vůči tomu byli chráněni. Existuje tedy mimořádná odpovědnost za slova, která vyslovujeme, protože mají sílu svědectví: buď svědčí o pravdě, buď jsou pro člověka dobrem, nebo také nesvědčí o pravdě, jsou jejím popřením, a tehdy jsou pro člověka zlem, ačkoli mohou být podávána, preparována tak, aby dělala dojem, že jsou dobrem. Tomu se říká manipulace. Tak i toto stručné přikázání Desatera otvírá před člověkem, otvírá před lidskou společností celou řadu různých existenciálních rozměrů. Protože člověk jistým způsobem existuje v souvislosti se svědectvím, které dostává a které přijímá. Kristus byl na to velmi citlivý. Kristus nás před tím velmi varoval. Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Jsou to právě tato výmluvná slova, která ukazují, jak delikátní, jak důležitá je oblast pravdy a nepravdy v lidském životě, jak vysoká může být cena.
Před čtyřmi lety jsem říkal, že nás čeká práce s prací. Dnes nás čeká práce s jazykem, který používáme. Obrovská práce. Naše slovo musí být svobodné, musí vyjadřovat naši vnitřní svobodu. Není možné používat násilí k tomu, abychom člověku vnucovali nějaké teze. Prostředky násilí mohou být stejné, jaké známe z minulosti, ale v dnešním světě se i prostředky sdělování mohou stát prostředky násilí, jestliže za nimi stojí nějaké jiné násilí, nikoli nezbytně násilí fyzické. Nějaké jiné násilí, nějaká jiná moc. Lidské slovo má také povinnost být nástrojem pravdy.
Pravda vás osvobodí – řekl Kristus (Jan 8, 32). Ano – „pravda vás osvobodí“. To je doplnění osmého přikázání.
To je perspektiva naší doby. Mezi svobodou, do níž nás osvobodil a stále osvobozuje Kristus, a odchodem od Krista ve jménu často velmi hlasitě propagované svobody. Svoboda, do níž nás osvobodil Kristus, to je jedna cesta. Druhá cesta je svoboda od Krista. Často se zde používají různá zmanipulovaná slova, říká se „klerikalismus“ a „antiklerikalismus“, ale ve skutečnosti jde o jediné: o svobodu, do níž nás Kristus osvobodil, nebo o svobodu od Krista. To jsou ty dvě cesty, kterými jde a jistě i půjde Evropa. Evropa má mimořádné spojení s Kristem, tady se zrodila evangelizace, ale tady se také zrodily a stále se rodí různé podoby odcházení od Krista, programy odcházení od Krista. A před námi se také otvírá tato podvojnost, toto rozcestí. Svoboda, do níž nás osvobozuje Kristus, svoboda skrze pravdu. Pravda nás osvobozuje. Anebo také svoboda od Krista.
Cesta evangelia a eucharistie.
Ať nikdy nechybí ani jedno, ani druhé v životě Božího lidu, který touto krásnou zemí plnou lesů a jezer putuje k odvěkým předurčením.
Ať nikdy nechybí evangelium a eucharistie.
Ano, to je vůle mého Otce,
aby každý, kdo vidí Syna
a věří v něho, měl život věčný.
A já ho vzkřísím v poslední den (Jan 6, 40).D
