Je to prastarý obraz, který Ježíš užívá v jedné z mnoha janovských výpovědí o sobě a jež všechny začínají neproniknutelným: Já jsem. Obraz pochází z nomádské pastýřské kultury, jež se vyznačuje rysy patriarchálními a otcovského práva: vlastní pastýř je zde jako majitel stádce jednoduše identický s pánem, na němž je založeno bytí všech. U Řeků jsou králové a vojevůdci pastýři národů. Ve Starém zákonu je Jahve pastýř a král svého lidu. Když je u Ezechiela v kapitole 34 uvedena prorocká hrozba o soudu nad sobeckými pastýři lidu, kteří ztratili smysl pro povinnost, a živý Bůh dějin přislibuje, že se znovu ujme svého lidu a bude ho shromažďovat jako pastýř, tak se to tam pak prorocky praví o Syna Davidovu: "Ustanovím nad nimi jednoho pastýře, který je bude pást, Davida, svého služebníka. Ten je bude pást a ten bude jejich pastýřem." (Ez 34,23).
Do této tradice archetypového obrazu se staví Ježíš: Já jsem pravý, vlastní pastýř. I u synoptiků se prohlašuje za pastýře (Mk 14,27, Mt 25,32, Mt 9,36), i když tam je pohled zaměřen spíše na osud ovcí, na jejich spásu (Mt 18,12-14, Lk 15,3-7, Mk 6,34 a Mt 9,36). Od té doby patří tento obraz do jazyka křesťanství: V dopise Židům je Ježíš velký pastýř ovcí (13,20), pro Petra je Ježíš jako předobraz a odměna svých apoštolů nejvyšším pastýřem (1 Petr 5,4), pastýřem a strážcem našich duší (1 Petr 2,25), pro Zjevení je pastýřem, který vládne národům železným prutem (2,27). Proto rané křesťanství zobrazovalo Pána jako dobrého pastýře, který nese ovci. Je to nejstarší a nejčastější umělecký motiv na náhrobcích v katakombách, kterým se chtěl zobrazit Pán jako vůdce shromažďující duše do ráje.
Ježíš řekl: "Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale vniká tam jinudy, to je zloděj a lupič. Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. Vrátný mu otevře a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je.
Když všechny své ovce vyvede, jde před nimi a ovce ho následují, protože znají jeho hlas. Za cizím však nikdy nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají." Jan 10,1-10
Poslouchat hlas pastýře, jít za ním… to můžeme jen tehdy, když považujeme Krista za dobrého pastýře. Ba co víc: za pastýře věrného, který vede i v temném údolí životní krize, v temném údolí skleslosti a celkového vyčerpání. V temném údolí beznadějné situace. Kristus má moc vyvádět i z takových míst a přivádět k dobrým pastvinám, svěžím, s bohatě prostřeným stolem (Ž 23,5), kde jsou "tučná jídla s morkem a kalich s přetékajícím vybraným vínem" (srv. Iz 25,6).
Je nebezpečné bojovat proti hladovému vlku, když máme jen hůl jako zbraň. Pastýř, který do takového boje jde, aby ochránil své stádo, ví dobře, že riskuje život, ale dělá to, protože má rád své ovce. Ježíš ví dobře, že riskuje život, když bude důsledně na straně lidí, pro které přišel: bezvýznamné i veřejné hříšníky. Ale Ježíš miluje všechny, kdo hříchem ztratili život, a vydává se za ně na smrt, tak jako pastýř umírá, aby ovce měly život. Je třeba, abychom měli rádi někoho, abychom ho chránili v tomto světě! Dokážešli někdy riskovat pro druhé, kteří byli odsouzeni neprávem, pochopíš lépe Ježíše, který řekl: „Já dávám svůj život za své ovce“.
Ježíš řekl: "Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale vniká tam jinudy, to je zloděj a lupič. Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. Vrátný mu otevře a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. Když všechny své ovce vyvede, jde před nimi a ovce ho následují, protože znají jeho hlas. Za cizím však nikdy nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají." Ježíš jim pověděl toto podobenství, ale oni nepochopili, co jim tím chce říci. Ježíš proto řekl znovu: "Amen, amen, pravím vám: Já jsem dveře k ovcím. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči, ale ovce je neuposlechly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mě, bude zachráněn; bude moci vcházet i vycházet a najde pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a působil zkázu. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti."
Jak zásadní je to úkol "pastorální","pastýřská péče" Církve jako celku a každého/každé nás!Pokud bereme vážně naše pastýřské poslání, nesmíme bědovat, že nám chybí pastýř a povolání. Daleko více je to výzva pro každého z nás: Co ode mne Bůh může se schopnostmi, které mám, očekávat? Jak mohu přispět, aby se rozšířilo Boží království? Je moje jednání vůči ostatním uzdravující, podporující, vchází do života? Daří se mi jako pastýři/pastýřce přispět ke znovuspojení rozdělené křesťanské církve? Snažím se pomáhat změnit nespravedlivé ekonomické struktury, aby se všechna dobra tohoto světa spravedlivě rozdělila mezi bohaté a chudé? Přispívám svým tou měrou, abych účině podpořil odzborjení, mír, ekologická snažení? Nebo odpovídají moje skutky vlku, který bez ohledu na ztráty v každém životním odvětví ničí lidi a životní prostředí?Očekávají se angažované odpovědi...
„Běda číši, která se proměnila v střepy, aniž napojila žíznivého. Běda srdci, které umírá, aniž komu darovalo lásku.“
Každý z nás totiž může být na nějakém místě své životní cesty jinému pastýřem. Kdybychom pásli jen sami sebe a mysleli jen na své duchovní záležitosti, jen na svou spásu, byli bychom jako ta tučná a silná v dnešním textu, o které se tu říká, že ji Pastýř zahladí, protože on bude ovce nejen pást, ale i soudit.
Při jednom archeologickém výzkumu byl objeven a rozluštěn starý nápis tohoto znění: „Běda číši, která se proměnila v střepy, aniž napojila žíznivého. Běda srdci, které umírá, aniž komu darovalo lásku.“
I v křesťanství byly, a ještě jsou, nedobré názory, které tvrdily, že nejdůležitější je dbát o vlastní spásu. Takový člověk myslel hlavně na sebe, nořil se do svého nitra, promodlil celé dny, vyžíval se domněnkou, že je obrácen a že má pravé poznání a nepochopil, že se minul s přicházejícím Pánem a Pastýřem. Amen.
