'Hlas volajícího na poušti:
Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky!'
Mt 3, 1-12
Kdo se tenkráte „neobrátil“, s Mesiášem se minul. Kdo dnes neprojde Janovým „ponořením“ také se s Mesiášem mine. Proto Janova slova vážíme. Mají obrovskou váhu!! Proto se Jan nikdy nedotkl vína, aby nikdo nemohl říci, že někdy slova nevážil. Přišel sice „v duchu a moci Eliášově (Lk 1,17), ale nikdy se neprokázal žádným znamením.
(Otázka: Proč asi?) „Vůbec nezáleží na tom, kdo jsem, pouze připomínám slova svatého, uctívaného a námi často citovaného proroka Izaiáše: ,Je třeba Pánu připravit cestu´“. Je to bezpodmínečně nutné!! (Nezáleží na tom, kdo určitou věc říká, ale na tom, zda to, co slyšíme, je pravdou nebo ne.)
My jsme pokřtění. Náš křest je víc než Janovo ponoření. Ale bez Janova ponoření do „obrácení“ je ponoření do Ducha a do ohně neúčinné. Připomenu, co pro nás Janovo poselství znamená a v čem je nezastupitelné. Prvotní krok k nám dělá Bůh. Jeho zájem o (každého) člověka je stěžejní. „V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal nám svého Syna.“ ( 1 J 4,10) Boží království se přiblížilo, je na dosah. To není samozřejmé, Mesiáš mohl přijít později, my jsme se mohli narodit v jiném tisíciletí. (Co Boží království obnáší, víme.) Na tuto nabídku máme odpovědět. „Připravit Bohu cestu“ (aby se k nám Bůh mohl dostat).
http://dohloubky.cz/index.php?akce=detail&file=vacek-236&search=Iz%2011,1-10
2.
neděle adventní
EVANGELIUM
Mt 3, 1-12
Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království.
V té době vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti: "Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království." Jan byl totiž ten, o němž řekl prorok Izaiáš: 'Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky!' Jan měl na sobě oděv z velbloudí srsti a kolem boků kožený pás, živil se kobylkami a medem divokých včel. Tehdy vycházel k němu Jeruzalém, celé Judsko a celý kraj kolem Jordánu, dávali se od něho křtít v řece Jordánu a přitom vyznávali své hříchy. Když však viděl, že k jeho křtu přichází mnoho farizeů a saduceů, řekl jim: "Zmijí plemeno, kdo vám ukázal jak uniknout trestu, který už hrozí? Přinášejte tedy ovoce hodné obrácení. Nemyslete si, že můžete říkat: 'Naším otcem je Abrahám!', neboť vám říkám: Bůh může oživit tyhle kameny a Abrahámovi z nich udělat děti. Sekera už je přiložena stromům ke kořenu; každý strom, který nenese dobré ovoce, bude poražen a hozen do ohně. Já vás křtím vodou, abyste se obrátili. Ale ten, který má přijít po mně, je mocnější než já; jemu nejsem hoden ani opánky přinést. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. V ruce má lopatu a pročistí (obilí) na svém mlatě. Pšenici uloží na sýpce, plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným."
Ježiš sa postaral o to, aby rozdiel medzi novou a starou érou bol naozaj jasný. Hovoril o jednoznačnej, viditeľnej a kompletnej hranici. Hovoril: „Do čias Jána tu bol zákon a proroci; odvtedy tu je Kráľovstvo Božie.”
Svätý Ján lamentoval; Ježiš sa radoval. Ján spieval pohrebné a smutné piesne; Ježiš spieval aleluja. Ján odmietol jesť chlieb; Ježiš lámal chlieb a rozdával ho. Ján odmietol piť víno; Ježiš premenil všetku vodu v kuchyni na víno. Ján sa odieval do ťavej srsti; Ježiš do nezošívanej v celku utkanej tuniky. Ján varoval; Ježiš pozýval.
Títo dvaja, Ján a Ježiš, boli v skutočnosti tak strašne odlišní, že sa začali jeden nad druhým čudovať. Ján poslal za Ježišom svojich učeníkov, aby sa ho spýtali: „Si to ty?” Ježiš odpovedal: „Ty Ján, si najväčší spomedzi tých, ktorí patrili minulosti, avšak ten najmenší v nebeskom kráľovstve je väčší ako ty.”
Začalo niečo nové - Kráľovstvo Božie. My všetci sme pozvaní do tohoto kráľovstva, do kráľovstva novej éry. Nie sme pozvaní iba mať z neho osoh pasívne, ale aj k tomu, aby sme ho my sami ďalej budovali.
Ježiš porovnal ľudí okolo seba k deťom. Povedal: „Vy ste ako deti, keď Ján spieval pohrebnú pieseň, neplakali ste; a teraz, keď spievam ja, keď ja hrám svoju pieseň na flaute, znova netancujete.”
My všetci, ako sme tu, by sme mali tancovať, a to kvôli prisľúbeniam, ktoré nám Ježiš dal, kvôli Kráľovstvu Božiemu.
Milan Bubák, SVD
