28. 11. 2013
"Adventus" znamená příchod
Doba přípravy na Vánoce se nazývá "ADVENT". Toto označení pochází z latinského slova "adventus", což znamená příchod. Myslí se zde na příchod Vykupitele Ježíše Krista. První začátky slavení adventu se objevují v jižní Galii a ve Španelsku koncem 4. století. Od 12. do 13. století se stal advent začátkem nového liturgického roku, který do té doby začínal Vánocemi.
Roráty jsou adventní písně, které se zpívají při mších. Jedná se o zpěv čtyř slok s refrémem a hovoří o přípravě na příchod Spasitele.
Dejte rosu, nebesa, shůry
a oblaka ať sešlou jako déšť spravedlivého.
Nehněvej se, Pane, a již nevzpomínej na naše nepravosti;
Hle město svatého bylo opuštěno,
Sión byl opuštěn, Jeruzalém se stal osamoceným,
dům Tvé svatosti a slávy,
kde Tě chválili naši otcové.
Zhřešili jsme a stali jsme se nečistými
a padli jsme všichni jako list
a naše nepravosti nás odvály jako vítr.
Ukryl jsi před námi svou tvář
a zanechal jsi nás v moci naší nepravosti.
Pohleď, Pane, na zármutek svého lidu
a pošli již toho, koho se chystáš poslat,
vyšli Beránka, vládce země,
z pouštní skály k hoře Siónské dcery,*)
aby odstranil jho našeho zajetí.
Utěš se, utěš se, můj lide,
brzy přijde tvá spása. Proč se sžíráš soužením,
proč se v tobě obnovuje bolest? Zachráním Tě, neboj se
neboť já jsem Pán, tvůj Bůh,
Svatý Izraele, tvůj vykupitel.
Adventní písně - roráty: Obsah adventní doby výstižně vyjadřují staré adventní písně - "roráty", sestavené podle biblických textů, převážně prorockých. (Roráty - název pochází z nejznámější latinské adventní písně pocházející z 16. stol z Francie: "Rorate coeli de super..." - "Rosu nám dejte nebesa, dejte nám spasitele...). Připomínají očekávání spásy, vyvedení ze zajetí a uvedení do Boží blízkosti. Přinášejí ujištění o Boží věrnosti v příslibu spásy.
Tyto staré písně nás spojují s vírou našich předků. Byla to víra hluboká, poučená Božím slovem. Nápěvy i slova písní překlenují celé generace. Dávají nám zakusit společenství církve, které je rozprostřeno přes celá století.
1.
neděle adventní
Adventní věnec - Věnec je od nepaměti symbolem vítězství a královské důstojnosti. I Bible mluví o věnci jako o projevu úcty, radosti a vítězství. Adventní věnec je holdem tomu, kdo je očekáván, a kdo zároveň již přichází jako vítěz, jako král a osvoboditel: Ježíš Kristus. Rozlévající se světlo z hořících svící vyjadřuje přicházejícího Krista, který rozptyluje temnotu a strach, neboť on je "Světlo světa" (Jan 8,12). Každému, kdo věrně a s láskou vyhlíží příchod Páně, bude předán věnec spravedlnosti, vítězný věnec života.
Neboj se. Buď věrný a dám ti vítězný věnec života.
(srv. Zj 2,10)
EVANGELIUM
Mt 24, 37- 44
Bděte, abyste byli připraveni.
Ježíš řekl svým učedníkům: "Když přijde Syn člověka, bude to právě tak jako v době Noemově: Jako totiž v době před potopou lidé jedli a pili, ženili se a vdávali až do dne, kdy Noe vstoupil do archy, a nic netušili, až přišla potopa a všechny zachvátila, právě tak to bude, když přijde Syn člověka. Tehdy budou dva na poli: jeden z nich bude vzat, druhý ponechán; dvě (ženy) budou mlít na obilném mlýnku: jedna bude vzata, druhá ponechána. Bděte tedy, protože nevíte, který den váš Pán přijde. Uvažte tohle: Kdyby hospodář věděl, v kterou noční dobu přijde zloděj, jistě by byl vzhůru a nedovolil by mu prokopat se do domu. Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete."
Ve čteních z této první neděle liturgického roku převládají dvě témata: příchod Pána a bdělá připravenost. Spíše než o dvě témata se však jedná o dva „pohyby“: Pán přichází – pojďme mu naproti; Bůh přichází k člověku, ale setká se s ním jenom ten, kdo se nachází na cestě k němu, kdo je připravený. Tyto dva pohyby jsou popsány velmi příhodně také v podobenství o deseti pannách, což je podobenství svou povahou ryze adventní: „Ženich je tady! Jděte mu naproti!“ (Mt 25,6).
Ten první pohyb náleží Bohu, poněvadž on je už i skrze svou definice „ten, který přichází“, a to nejen v tomto případě, ale vždy. Dějiny spásy, jež dnešní liturgie opět otevírá, jsou ze své podstaty dějinami Boží iniciativy vůči člověku, jsou připomínkou mnoha jeho „příchodů“ k člověku, které pokud se všechny sjednotí, utvářejí obrovský advent, jenž se rozpíná mezi stvořením a paruzií.
Bůh přišel v Kristu mezi nás a je s námi ve své církvi stále. Není tedy třeba čekat, až pro nás v budoucnu něco udělá. Lze čekat, že se s ním setkáme teď, hned, dnes, zítra, pozítří - jen co s vírou zatoužíme po jeho odpuštění, po jeho sjednocující lásce, po jeho Duchu. To není útěcha, to je realita. Je na co čekat, je na co se těšit. Ne až jednou. Hned. Jen nesmíme přehlédnout toho, který se nám chce darovat. Osobně. On sám sebe, ne jenom něco, nějaké dary. Vystupme ze tmy beznaděje, ze tmy nenávisti, ze tmy sobectví, ze tmy víry s mnohou rezervou, s mnohými "ale" - máme možnost chodit v Hospodinově světle. Ne až někdy, ale třeba už dnes. V tomto mizerném světě. S vědomím vší lidské ubohosti, ale přece ne v beznaději, či utopické nepravdivé naději, ale v Duchu a v pravdě
