20. 4. 2012
Dnes je už třetí neděle velikonoční. Ale vlastně bychom ani neměli počítat, kolikátou velikonoční neděli máme. Ony totiž od Kristova vzkříšení jsou všechny neděle velikonoční. Od neděle Zmrtvýchvstání má naše lidská naděje jméno Ježíš Kristus. Toto jméno pojďme vzývat i na začátku naší dnešní bohoslužby: Pane, smiluj se ...
Eucharistické shromáždění:
Srdce neděle
Přítomnost Vzkříšeného Pána
„Já jsem s vámi po všechny dny, až do skonání tohoto věku“. Tento Kristův příslib se nikdy nepřestává v církvi ozývat jako plodné tajemství jejího života a zřídlo její naděje. Jako den Vzkříšení není neděle pouhou připomínkou minulé události: je to oslava živé přítomnosti Vzkříšeného Pána vprostřed jeho lidu.
Povinnost světit neděli, zvláště účastí na Eucharistii a relaxací v duchu křesťanské radosti a bratrství, snáze pochopíme, pokud zvážíme mnoho různých aspektů tohoto dne, na něž v tomto listě zaměříme svou pozornost.
Příprava na neděli
Neděle je den, který je v samém srdci křesťanského života. Od počátku svého pontifikátu jsem nepřestal opakovat: „Nebojte se! Otevřete, otevřete více dveře Kristu!“. Stejným způsobem chci dnes silně naléhat na každého, aby znovu objevil neděli: Nebojte se dát svůj čas Kristu! Ano otevřeme svůj čas Kristu, aby on do něj mohl vrhnout své světlo a dát mu směr. On je ten, kdo zná tajemství času a tajemství věčnosti a dává nám „svůj den“ jako vždy nový dar své lásky. Nové objevení tohoto dne je milost, již musíme vzývat, nejen tak, že budeme žít požadavky víry naplno, ale také tak, že budeme konkrétně odpovídat na nejhlubší lidské tužby. Čas daný Kristu není nikdy čas ztracený, ale spíše čas získaný a naše vztahy a rovněž celý náš život se může stát hlouběji lidským.
3.
neděle velikonoční
V mládí jsme si cestou z kina povídali o filmu nebo mlčeli, byl-li to silný zážitek. Někdy jsme se k filmu vraceli v následujících dnech. Dívá-li se někdo v televizi na několik pořadů po sobě, bez náležitého vnitřního ticha a zpracování, vše se mu slije. Biblické události jsou silnými tématy, proto jim věnujeme pozornost, vracíme se k nim a vyživujeme jimi svůj vnitřní život.
Když mi kdysi děvče odpovědělo na můj dopis a nakonec napsalo "Tvoje Mařenka", byl jsem štěstím bez sebe, ale ptal jsem se, jestli to "Tvoje" myslí tak jako já. Pokaždé jsem se ptal, co je za slovy jejího dopisu. Tak čteme poezii, hledáme, co je za a pod textem. Podobně čtu biblické texty, jsou mně osobním vyznáním.
Škoda, že mně nikdo nikdy neřekl, že mám Bibli takto číst (ale možná by mně to stejně zůstalo jen v hlavě, jsem často natvrdlý).
Když táta nebo děda vypravovali něco ze svých zkušeností, stalo se to mým bohatstvím, součástí mé životní výbavy. Čtu-li příběhy o Abrahámovi, Mojžíšovi nebo Petrovi, beru je - konečně(!) - nejen jako velikou moudrost a důležitou informaci, ale jako zkušenost lidí, do jejichž rodiny smím patřit.
Jsme stvořeni k Božímu obrazu, máme řadu schopností a vlastností, které odrážejí Boží dobrotu a chtění, ale nikdo nikdy Boha neviděl.
EVANGELIUM
Lk 24, 35-48
Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu
Dva učedníci vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba. Když o tom mluvili, stál on sám uprostřed nich a řekl jim: "Pokoj vám!" Zděsili se a ve strachu se domnívali, že vidí ducha. Řekl jim: "Proč jste rozrušeni a proč vám v mysli vyvstávají pochybnosti? Podívejte se na mé ruce a na mé nohy: vždyť jsem to já sám! Dotkněte se mě a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jak to vidíte na mně." A po těch slovech jim ukázal ruce a nohy. Pro samou radost však tomu pořád ještě nemohli věřit a jen se divili. Proto se jich zeptal: "Máte tady něco k jídlu?" Podali mu kus pečené ryby. Vzal si a před nimi pojedl. Dále jim řekl: "To je smysl mých slov, která jsem k vám mluvil, když jsem ještě byl s vámi: že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v Mojžíšově Zákoně, v Prorocích i v Žalmech." Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. Řekl jim: "Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno obrácení, aby všem národům, počínajíc od Jeruzaléma, byly odpuštěny hříchy. Vy jste toho svědky."
V Lukášově evangeliu se velikonoční události odehrávají v jediném dni. V tomto jediném dni byl ženami objeven prázdný hrob. Těmto ženám pak bylo zvěstováno poselství o Ježíšově vzkříšení. Ve stejném dni se vzkříšený Ježíš setkal s emauzskými učedníky, zjevil se Jedenácti a dalším učedníkům. V tomto dni se odehrálo rovněž Ježíšovo nanebevstoupení. Skutečnost, že Lukáš klade všechny velikonoční události do jednoho dne, je znamením nerozlučitelnosti a jednoty velikonočního tajemství.
https://biblickedilo.cz/nabidka-materialu/bible-v-liturgii/liturgicky-rok-b/l-2435-53/
"Biblická hodina"
Před týdnem jsme trochu nakousli, jak se stává, že potrácíme víru, v jakých situacích otvíráme dveře zloději naší duše a naší důvěry Bohu. V dnešním úryvku evangelia se vracíme k večeru Velikonoční neděle (před setkáním Zmrtvýchvstalého s Tomášem). "Emauzští" se vrátili a vyprávěli o svém prohlédnutí - donutili "pocestného", aby jim dovyprávěl "biblickou hodinu". (Konečně byli schopní vyslechnout druhého. Předtím vždy Ježíšovi skákali do řeči, že je to jinak, než co jim tvrdí on.)
Učedníci se vyděsili, když se před nimi vzkříšený Ježíš objevil. Představte si, že se u vás kuchyni okolo půlnoci mezi vámi objeví o stolu vaše zemřelá babička … Ale "emauzští učedníci", Petr a Jan vyděšení nebyli - snad bychom už uměli říci proč.
Uvěřili učedníci "emauzským"?
Ne. To by se k Ježíši radostně hrnuli.
Když Ježíš pomohl apoštolům nahlédnout, že není strašidlo a vnutil se jim k jídlu (pojíst s druhými v Orientě má svůj veliký význam a hodnotu, nejde jen o utišení hladu), otevřel apoštolům mysl pro porozumění Písmu (konečně se nebránili).
Naše pohodlnost je náchylná k prohlášení: "Ježíš byl ukřižován a vzkříšen a my jsme tím vykoupeni. Tak to prostě je! Tomu musíš věřit, není o čem diskutovat. (Stejně je to tajemství.)" Jenže Ježíš nikomu nevnucuje různá prohlášení, ale vysvětluje nám souvislosti z Písma. To je důležité, stěžejní, bez toho neporozumíme smyslu událostí. (Tomáš byl kárán za to, že nebyl ochoten srovnávat si Pismo s tím, co se událo.)
Nedivme se, že je dodneška mnoho lidí, kteří si myslí, že nás Ježíš "vykoupil" svým utrpením a že Bůh k tomu potřeboval vylitou lidskou krev. Nerozumíme tomu, o čem prohlašujeme, že tomu věříme. Pak ovšem nejsme schopni vést rozpravu o "víře" ani s vlastními dětmi ani s dnešními nevzdělanými současníky.
"Biblická hodina", o které je v evangeliu řeč, trvala několik hodin. To nebyla přednáška, Ježíš neučil jako profesor. Učil prakticky, jako Mistr učedníky, kladl otázky a pomáhal učedníkům nacházet odpovědi. Když se ve svých výpovědích učedníci dostali na slepou kolej, nechal je dojít až na konec a tam znovu položil otázku, případně jednu otázku přidal. Pokud se v debatě učedníci "neobrátili" na původní místo - k položené otázce - a nepokoušeli se znovu vydat jinou cestou, debata končila. To se vícekrát stalo, např. při otázce smrti a vzkříšení Mesiáše (v Matoušově evangeliu je popsáno nejméně 8 Ježíšových pokusů).
Ježíš by nehuboval apoštoly za jejich natvrdlost, kdyby nebylo v jejich silách porozumět Ježíšovým slovům. Škoda, že až otřes s ukřižováním otřásl učedníkům s jejich přesvědčením, jak všemu rozumí. Pak jim Ježíš pomohl hledat znovu od začátku správnou odpověď. Kvůli tomu "musel" být Ježíš ukřižován, kvůli tomuto otřesu, ne kvůli Božímu přání a "vyrovnání" spravedlnosti. Známe to z vlastní zkušenosti, často nás donutí poctivě hledat teprve až vlastní bída, strach, selhání a zármutek nad postižením někoho, kdo je nám hodně blízký. V takové situaci neutečeme před otázkami.
Pokud si pečlivě nepromyslíme událost Ježíšových Velikonoc ve světle Písma, abychom Bohu porozuměli, hrozí nám, že nám jednou těžké otřesy našeho života vyhodí do povětří naši "víru". (Tragédie nelze z lidského života vyloučit, už jen pohyb na silnicích přináší svá rizika.) I s člověkem poctivě věřícím může něco zlého v životě silně otřást. Ale mnoho povrchně věřících lidí tak přišlo o svou "víru". Byli zklamáni z Boha, který dopustil něco, o čem si mysleli, že by oni na Božím místě nedopustili. Dokud se nám nic neděje, jsme příliš náchylní si myslet, jak už Boha známe a jak mu rozumíme. (Dodneška jednáme často podrážděně, když se s něčím v církvi hýbe.)
Hlídejme si, abychom nebyli jako děti, kterým se doma odpoledne nechce do domácích úkolů a namlouvají si, jak rozumí vyučovací látce. Nás už nemusí překvapit, že i v dnešních čteních je dvakráte řeč o "obrácení". Už víme, že obrácení není jednorázovým počinem, ale stálým procesem. Stejně tak při každém dalším poznávání Boha je pokaždé nutné prosit o další "otevření mysli, abychom porozuměli Písmu". Ta modlitba je důležitá pro nás, abychom si uvědomili, že my sami nemůžeme porozumět někomu tak velikému, jako je Bůh.
Ježíš si nás svým pozemským životem získal, chceme se mu podobat. Tomu, kdo nahlédne, že k následování Ježíše potřebuje Božího Ducha, tomu je Duch dáván. Po snesitelných "porcích". Duch nás obdarovává zvnitřku, abychom porozuměli Ježíšovu slovu v nové hloubce. Je to jako když nám dobrý učitel otevře cestu k porozumění tomu, co vědci dlouho, pracně a krok za krokem, poznávali.
Bývá to často velice jednoduché, jenže nás samotné často ta jednoduchost nenapadne. Jsme pokažení a komplikovaní - nemáme patřičnou dětskou otevřenost (někdo tomu říká mysl začátečníka). Nechceme přiznat, že nerozumíme, a tak se tváříme jako znalci. (Málokdo z dospělých se zeptá, co znamená cizí slovo, které nezná.) Ti, kteří říkají, že nepotřebujeme rozumět Písmu, rmoutí Ježíše a navíc mohou prokazovat cenné služby tomu, který rád loví v kalných vodách neporozumění. Zkusím položit otázku: proč Ježíš před Velikonocemi nabádal apoštoly, aby se ozbrojili? Může to být dobrá příprava na čtení příští neděle: "Já jsem dobrý pastýř, který dává život za své ovce".
