Mše svatá je vždy táž, ať jí předsedá papež ve velké římské bazilice naplněné do posledního místa, či ať ji slaví kněz v malé vesnické kapličce s nepatrným množstvím věřících. Lze říci, že každá eucharistie je slavná, neboť každá má být ve společenství s věřícími. Alespoň pět prvních staletí nebyla v Církvi zvláštní bohoslužebná roucha, ani nebyly monumentální chrámové stavby. Ve střízlivě vyzdobeném prostoru slavil bohoslužbu biskup se svými kněžími a se svými jáhny. Všichni byli oděni tak, jak se lidé tenkrát odívali. Kdo je biskup, kdo kněz či jáhen, nositel některé služby, se poznalo podle místa, které zaujímal při oltáři. Dnes jsou biskupové, kněží, jáhni a ostatní asistující oblečeni do liturgických rouch podle stupně služby, kterou zastávají. Celá liturgie je obrazem života, vše v ní má být upřímné, i kdyby byla slavena ve skromných podmínkách.
Mt 20,1-16a
'Příteli, nekřivdím ti. Nesmluvil jsi se mnou denár? Vezmi si, co ti patří, a jdi. Chci však i tomuhle poslednímu dát jako tobě.
Nesmím s tím, co je moje, dělat; co chci? Anebo závidíš, že jsem dobrý?'
Skoro pravidelně přicházel na mši svatou pozdě. Kněz mu jednou říkal: „Stačí vstát o pět minut dřív, a stihl byste kostel včas." Ale on se smál: „Pane faráři, vždyť Pán Ježíš přece řekl, že poslední budou prvními! A dělníkům na vinici dal dnes po denáru všem, i těm, co přišli pozdě jako já! Pán Bůh přece nehledí na hodinky, ale na dobré srdce!" - „Ano," vzdychl na to pan farář, „ono přijde na to, jak si kdo evangelium vyloží! Podle vás by tedy stačilo přijít do kostela na závěrečné požehnání, do práce právě tak pro výplatu a práci nechat jiným." Není to zrovna chytré, používat evangelia pro omluvení vlastní pohodlnosti. Raději se tedy ptejme po správném smyslu dnešního evangelia. Je jasný a srozumitelný: „Nezáviď druhým! Přej a bude ti přáno!" Četl jsem jednou vyprávění o slepém člověku, který za okny své světnice pěstoval s velikou pečlivostí květiny. Od jara do podzimu krásně kvetly. Zastavil se kolemjdoucí na chodníku a říká tomu slepému: „Prosím vás, proč vy ty krásné květiny pěstujete? Vždyť je stejně nevidíte!" A slepý se usmál: „Mám pro to hned tři důvody: Nejprve: já se mohu těch květin dotýkat. Za druhé: mám rád jejich vůni. A třetí důvod jste vy." - „Jak to, vždyť mne vůbec neznáte!?" - „Neznám, ale právě tak jsem si to představoval: Jistě půjde kolem někdo, komu mé květiny udělají radost. Zastaví se u mého okna, bude se mnou o nich hovořit, a tak budu mít radost zase já."
http://rkc-jestrebihory.pontte.eu/Dokumenty/25-mez-ABC.pdf7
25.
neděle v mezidobí
EVANGELIUM
Mt 20,1-16a
Chci však i tomuhle poslednímu dát jako tobě
Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: "Nebeské království je podobné hospodáři, který vyšel časně zrána najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. Když vyšel kolem devíti hodin, viděl jiné, jak stojí nečinně na trhu. Řekl jim: 'Jděte i vy na mou vinici a dám vám, co bude spravedlivé.' A šli. Kolem dvanácti a tří hodin odpoledne vyšel znovu a udělal to zrovna tak. Vyšel kolem pěti hodin a našel jiné, jak tam stojí, a řekl jim: 'Co tu celý den nečinně stojíte?' Odpověděli mu: 'Nikdo nás nenajal.' Řekl jim: 'Jděte i vy na mou vinici!' Když nastal večer, řekl pán vinice svému správci: 'Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, začni od posledních k prvním.' Přišli ti, kdo nastoupili kolem pěti odpoledne, a dostali po denáru. Když přišli první, mysleli, že dostanou víc, ale i oni dostali po denáru. Vzali ho, ale reptali proti hospodáři: 'Tady ti poslední pracovali jedinou hodinu, a dals jim zrovna tolik co nám, kteří jsme nesli tíhu dne i horko.' On však jednomu z nich odpověděl: 'Příteli, nekřivdím ti. Nesmluvil jsi se mnou denár? Vezmi si, co ti patří, a jdi. Chci však i tomuhle poslednímu dát jako tobě. Nesmím s tím, co je moje, dělat; co chci? Anebo závidíš, že jsem dobrý?'
Její uskutečnění je ovšem různé, protože má každý člověk své specifické poslání ve světě. Klasický španělský dramatik Calderon to vyjádřil ve hře Velké divadlo světa. Tam vystupuje na počátku ředitel hry a rozdává funkce, co má kdo hrát: jeden krále, druhý vojáka, třetí kněze, čtvrtý žebráka atd. Pak následuje hra a na závěr se znovu objeví ředitel, herci svlékají a odevzdávají kostýmy a dostávají zaplaceno. Platy však nejsou stejné. Ředitel je náročný. Zaplatí každému podle stupně, jak se do své úlohy dokázal vžít. Rozhodně nezáleží na tom, hrál-li krále nebo žebráka. Je posuzován podle toho, jak hrál.
Tedy každá lidská práce na každém místě zapadá do Božího plánu a uskutečňuje jej. Ale dílo Boží směřuje i k dobru člověka. Proto je každá práce, je-li na svém místě, skutek lásky k lidem. Mýlíme se, když považujeme za dílo lásky jenom dary, almužny. V tom případě, jak prohlásil jeden holandský sociolog by musel Kristus blahoslavit ne chudé, ale bohaté. Ti totiž mají peníze na rozdávání almužen.
Ve skutečnosti však už sv. Jan Zlatoústý ukazuje, jak je podstatným projevem lásky práce. Chudí, kteří pracují, jsou podle něho největší dobrodinci lidstva. Zvláště dnes si uvědomujeme, jaký dar je dobrá práce. Jeden známý se chystal na dlouhou cestu a dal auto zkontrolovat ve velké dílně. Dělník, kterému to bylo svěřeno, to udělal nepořádně. Kolik zavinil známému potíží na cestě a kolik peněz on zbytečně utratil. Chtěl po návratu dílnu žalovat, ale majitel pokrčil rameny. Nezískáte nic a já nic nemohu dělat jiného, než lajdákovi, co auto kontroloval, vyhubovat. Ale i to musím udělat mírně, jinak mne bude žalovat on, že jsem byl k němu hrubý. Neodpovědnost v práci neobyčejně roste. A na úřadech kolik se lidé načekají na dokumenty, na které mají nárok a bez nichž nemohou pokračovat v práci.
http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=4492
