Představa trpícího a dokonce zabitého Mesiáše byla pro Židy velice těžko přijatelná. Mesiáš měl přece být slavným vítězem! Petr tedy v následujícím evangeliu jedná docela logicky. Celé tajemství Mesiáše má ale jinou hloubku, než by člověk na první pohled očekával. Ježíš zve učedníky k náročnému a pravdivému následování. Co pro mne konkrétně znamená Ježíšovo následování? Které mé jednání se tomuto pravému a poctivému následování blíží a které je jen zdánlivou a nepravdivou obětí – trpitelstvím bez skutečné lásky?
http://www.vezmiacti.cz/index.php?page=169
A sv. Pavel, který byl bezpochyby nejlepším interpretem ducha Ježíšova a nejlépe znal hlubiny Ježíšova srdce, když chce dát křesťanům ponaučení, jak se mají chovat vůči Bohu a světu, napíše v listě Filipským:
(Flp 2,6-8)
Nechť je mezi vámi takové smýšlení,
jako v Kristu Ježíši:
Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí.
A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.
Za jakou hodnotu pro Boží království
máme vyměňovat čas svého života?
A jak máme my dnes nakládat s časem? O co máme usilovat? Za jakou hodnotu pro Boží království máme vyměňovat čas svého života? Představte si, že se u nebeské brány před svatým Petrem objevili dva pětatřicetiletí: podívali se na sebe – že jdou oba do nebe už ‚tak mladí‘. Ten první hned na svatého Petra vychrlil: „Ještě jsem toho mohl hodně udělat, spoustu věcí jsem plánoval. Proč už?" Svatý Petr nakoukl do knih a povídá: „A za co jsi vyměňoval minuty svého života? Podle hodin, které sis vykázal jako odpracované, je ti 96 let. A aby sis nestěžoval, že je tvoje přehnané pracovní úsilí z hlediska nebe úplně zbytečné, tak jsme ti podle toho alespoň upravili termíny."
Ten druhý neříkal nic. Zemřel na tropickou chorobu dva měsíce poté, co přijel na misie. Svatý Petr v bráně na něj ukázal a řekl: „A ty, za chvíli poznáš, že z nebe lze prokázat víc lásky a účinněji pomáhat – a ta ‚tvoje‘ misijní stanice zatím žádného svatého patrona a přímluvce v nebi neměla. Ty jsi už teď vyměnil rozhodnutí jít plně za Ježíšem za štěstí v nebi." Již boj o Boží věc je vítězstvím.
http://www.kostely.bk.cz/2008/09/26/2892008-promluva-kazani/
22.
neděle v mezidobí
EVANGELIUM
Mt 16, 21-27
Jakou dá člověk náhradu za svou duši?
Ježíš začal svým učedníkům naznačovat, že bude muset jít do Jeruzaléma, mnoho trpět od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit, a třetího dne že bude vzkříšen. Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat: "Bůh uchovej, Pane! To se ti nikdy nestane!" On se však obrátil a řekl Petrovi: "Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské!" Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho. Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Nebo jakou dá člověk náhradu za svou duši? Syn člověka přijde ve slávě svého Otce se svými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání."
Lidé mohou být šťastní takřka v každé situaci. Spokojenost je okolnostmi určována mnohem méně, než jsme se domnívali. Rozsáhlé výzkumy to potvrdily: radost ze života není otázkou věku nebo pohlaví. Nezávisí na inteligenci, počtu dětí ani na stavu konta. Dělník v Bangladéši má jiné možnosti, jak být šťasten, ale nemá jich o nic méně než zaměstnanec v Brně. U obou - stejně jako u nás všech - jde o totéž: zužitkovat tyto možnosti.
Mnoho lidí touží po štěstí „jako opilec po svém domě", jak napsal francouzský filozof Voltaire: „Nemůže jej najít, ale ví, že existuje." Jestliže máme dobré pocity uloženy v mozku a vnější okolnosti ovlivní spokojenost jen málo (mnoho studií hovoří o méně než deseti procentech), pak pro tento rozpor existuje pouze jedno vysvětlení: při hledání štěstí klopýtáme o vlastní nohy.
Vzpomínal jeden kněz na babičku: Měla deset dětí. Pěti z nich se dívala do hrobu. Potom přišli komunisti, všechno jim sebrali, babička musela do kolchozu, doma měla zahrádku, děti, mezi tím odbíhala do práce. Nakonec na stáří ta babička úplně ochrnula, zůstala nehybná, zcela odkázaná na pomoc druhých. Ale ta babička byla tak vyrovnaná! Ten kněz si k ní chodil „dobíjet baterky". Plná optimismu: „Pane faráři, řekněte mi: Za co se můžu modlit…." Kříže patří k životu a Ježíš dá sílu k jejich nesení, těm, kteří jdou za ním.
Ale také platí ta další Ježíšova věta: Kdo by chtěl svůj život zachránit, kdo by se chtěl vyhnou náročnosti, křížům, ten ztratí všecko, ten ztratí věčnost s Ježíšem. K čemu ti to bude, když získáš celý svět, ale ztratíš duši?!
Tu člověk začíná chápat, že tady jde o všecko. Tady jde o to, jestli vyhraju nebo všecko ztratím.
Fort Hancock si spomína, ako ho vo vojenskom výcvikovom tábore oslovil Božím slovom istý muž. Ten chcel priniesť Božie slovo mladým vojakom. No veliteľstvo mu odmietlo žiadosť o vstup do vojenského priestoru. Rozmýšľal teda, čo urobiť. Obrátil sa na malú firmu, ktorá vyrábala zrkadlá. Objednal tisíc zrkadiel takej veľkosti, aby pohodlne vošli do vrecka. Na každé jedno zozadu pripevnil slová z evanjelia „Kto chce ísť za mnou, nech zaprie sám seba, vezme svoj kríž a nasleduje ma" (Mt 16, 24). Nad týmto citátom bol nápis: „Ak chceš vidieť, koho Boh miluje, pozri na druhú stranu." Tieto zrkadielka ako dar sa dostali na vojenskú základňu. A tak každý vojak mohol vidieť, koho Boh miluje.
Ježiš nám preto pripomína: „Veď čo osoží človekovi, keby aj celý svet získal, a svojej duši by uškodil?! Alebo za čo vymení človek svoju dušu" (Mt 16,26)
