Na této zemi, v různých etapách dějin, žili mnozí velikáni, například filosofové: Sokrates, Platón, Aristoteles. Byli zde malíři a sochaři, například Rafael, Michelangelo. Byli zde velcí objevitelé: Pasteur, Koch, Flaming. Vděčíme jim za mnoho, ale když jsme v krizové situaci, v tísni, v nebezpečí smrti, nevoláme Platóna, ani Pasteura. Voláme: „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou." Byli zde také velcí vladaři: Alexander Veliký, Karel Veliký, Napoleon, Mao Ce Tung. Vytvořili obrovské říše, ale například Napoleon sám přiznal: „My jsme je vytvořili zbraněmi, ale Ježíš vytvořil velikou říši, církev, svou láskou. My odcházíme, on ale zůstává."
Ježíš Kristus. Je stále tentýž. Jaký to je paradox, jak je to podivné. Narodil se v cizím chlévě, položen do cizích jesliček. Jel na cizí loďce, do Jeruzaléma na cizím oslíkovi. Když umřel, byl pochován do cizího hrobu. Patří mu ale nyní statisíce chrámů. On nenapsal ani jednu knihu – a o něm jsou napsány celé knihovny. Nebyl malířem – a všichni malíři se snažili jeho podobu zobrazit. Nebyl hudebním skladatelem – ale o něm je zpíváno nejvíce písní. Kdo to je ten Ježíš? Když Petr prohlásil Krista za Mesiáše, Ježíš mu na to odpověděl svým prohlášením. Tak slavnostně: „Šimone, synu Jonášův, já zase říkám tobě, ty jsi skála. Ty jsi skála, na tobě bude stát církev a tu ani peklo nepřemůže
Viz Mt 16,13-20
Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?"
Odpověděli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků." Řekl jim: „A za koho mě pokládáte vy?" Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!"
Když bylo ve Skopji zemětřesení, rozpadly se skoro všechny domy. A je zvláštní, stojí tam kostel a ten zůstal neporušený. Ostatní domy byly totiž postavené na hlíně. Měly své základy, ale ten kostel byl postavený na skále, a skála ani při zemětřesení nepukla, a ten kostel zůstal stát. Krásný obraz církve. Ten příslib Petrovi – neplatil jen Petrovi. Platil všem jeho nástupcům. To je odpověď Kristova na Petrovo vyznání: „Ty, Petře, budeš skála a na tobě bude stát neotřesitelná církev." Četl jsem o zvláštním setkání. Ještě za minulého režimu jela přes Československo skupinka cizinců a někde na silnici zabloudili. Zastavili a ptali se cestáře na jméno dalšího města, kam chtěli dojet. Jsou překvapeni, že jim odpověděl jejich řečí. Dali se do hovoru a říkali: „Vy nevypadáte na cestáře." On jim odpověděl: „Já jsem byl univerzitní profesor dějin. Po jedné politické čistce jsem byl vyhozen a teď si vydělávám jako dělník. Tehdy jsem druhým přednášel, teď mám čas, abych přemýšlel sám. Přemýšlím o dějinách světa, o veřejných událostech, o náboženství. A výsledek mého přemýšlení zní: Buďto budeš věřit v Cézara – ve světskou moc – anebo v Krista. Buďto budeš pokorně poslouchat světskou moc, co ti nařídí, budeš držet ústa a držet krok – anebo se povzneseš výš a přijmeš Krista. A smysl našich dějin je: Vítězí Ježíš, ne Cézar."
Odnesme si do svého života tuto zkušenost starého muže. A na otázku, co soudíte o Kristu, odpovězme i my Petrovými slovy: „Ty jsi Mesiáš, syn živého Boha."
21.
neděle v mezidobí
Také Pán Ježíš v dnešním evangeliu udělal takový průzkum: Co o mně lidé smýšlejí? A když vyslechl posudek druhých lidí, položil přímou otázku: A co o mně soudíte vy? Ta otázka neplatila jen jeho učedníkům – tato otázka platí pro všechny a platí také pro každého z nás.
EVANGELIUM
Mt 16, 13-20
"A za koho mě pokládáte vy?"
Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?" Odpověděli: "Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků." Řekl jim: "A za koho mě pokládáte vy?" Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha." Ježíš mu na to řekl: "Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr - Skála - a na-té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království; co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi." Potom důtklivě přikázal učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš.
Kerygma je základom stavby
Aj v našom národe spozorovať jav, ktorý je tiež prítomný vo všetkých národoch s dlhou kresťanskou tradíciou a ňou je existencia veľkého počtu „matrikových katolíkov". «Ľudí, ktorí boli síce pokrstení, možno si z detstva pamätajú mnohé naspamäť naučené katechizmové poučky; ktorí prijali sviatosť birmovania, ale nikdy nepocítili pôsobenie Ducha Svätého; možno občas navštevujú nedeľnú bohoslužbu, ale nezažili skúsenosť opravdivého spoločenstva (koinonie) a ich život sa nestáva Eucharistiou, ktorá by posväcovala svet pre Boha.»[1] Spoločným menovateľom pre tuto skupinu ľudí je, že im chyba to najhlavnejšie a to - osobná skúsenosť s Bohom (kerygma). Oni sú «v dejinách kresťanstva veľmi známym javom, ktorý vzniká z akejsi prirodzenej slabosti a vnútornej nedôslednosti, ktorú bohužiaľ nosíme každý z nás vo svojom vnútri.
Teda ateisti a neveriaci na jednej strane a matrikoví katolíci na druhej vyvíjajú odpor, ktorý nemožno podceňovať. Pastoračná činnosť nemôže tieto dva svety prehliadnuť, ani sa im vyhnúť. Naopak, musí neustále hľadať primerané prostriedky a cestu, ktorými by ich mohla oboznámiť s Božím zjavením a vierou v Ježiša Krista.»[2] Preto, je «lepšie zrúcať fasádu, ako ju umelo a nasilu udržiavať a potom zisťovať, že za ňou nič alebo skoro nič nie je (K. Raner).[3]
Bežná farská pastorácia pozostáva predovšetkým zo slúženia pravidelných sv. omší, spovedania, konania krstov, sobášov, pohrebov a z údržbársko-stavebnej činnosti... Samo o sebe, táto činnosť cirkvi nie je zlá, pre kňazov veľmi vyčerpávajúca – ale často je určená len pre ľudí – veriacich. No neveriaci, alebo spomínaní matrikoví katolíci vojdú do kostola výnimočne: cez Vianoce na polnočnú, na Veľkú noc, inokedy na svadbu či pohreb. A tiež i prevažná časť veriacich, ktorí sa pravidelne zúčastňujú na bohoslužbách v týždni, sú lúdia postproduktívni. Chýba produktívna a predproduktívna kategória spoločnosti.
«Všetci veľmi dobre poznáme z Evanjelia podobenstvo o dobrom pastierovi, ktorému keď sa stratila jedna ovca, zanechal tých 99 a šiel hľadať tu jednu stratenú... Môžme pozorovať, že niekedy to robíme naopak... Čas strácame maznaním sa a starostlivosťou o jednu ovečku, kým tých 99, čo sa nám stratilo nejdeme hľadať (Lk 15,1-7)»[4] Ibaže Ježišov postoj je jasný: „Mám aj iné ovce, ktoré nie sú z tohto ovčinca. Aj tie musím priviesť a budú počúvať môj hlas; a budú jedno stádo a jeden pastier."(Jn 10,16) „Lebo Syn človeka prišiel hľadať a zachrániť, čo sa stratilo" (Lk 19,10)
Týmto nie som proti najpotrebnejšej činnosti Cirkvi, ktorá je vrcholom pastorácie ako takej - a ňou je bezpochyby liturgická činnosť. No v zápale pastoračnej horlivosti môžeme zabudnúť, alebo i zanedbať ďalšie zmienene aspekty pastorácie – najmä ohlasovanie kerygmy a následnú katechizáciu. A tiež i to, aby naši veriaci mali zážitok opravdivého spoločenstva – koinonie. Zaiste, bolo by omylom «staviať proti sebe evanjelizáciu a vysluhovanie sviatosti, ako sa to niekedy robí. Je predsa do istej miery pravdou, že by sviatosti z veľkej časti strácali účinnosti, ak by sa udeľovali bez dôkladnej osobnej i všeobecnej prípravy.»[5]
Je na všetkých, ktorí sme z Božej vôle duchovnými lekármi svojho stáda (božieho ľudu), aby sme vedeli určiť ich správnu duchovnú diagnózu a potom nasadili adekvátnu a účinnú liečbu. „Lekára nepotrebujú zdraví, ale chorí. Neprišiel som volať spravodlivých ale hriešnikov."(Mt 9,12-13) S pomocou Božou napomáhajme božiemu ľudu, aby vo svojom duchovnom živote spoznal a upevňoval si to, čo je najdôležitejšie – vzťah k DARCOVI, k živému pravému a milosrdnému Bohu. Potom nebude až v takej miere u našich veriacich dochádzať k devalvácii darov - sviatosti, ktoré od Boha skrze Cirkev dostávajú. Ba naopak, budú hlbšie spoznávať živého zmŕtvychvstalého Krista, ktorý sa im dal spoznať (zjavil) v ich osobnom živote.
«Kerygma je základom stavby. Ak sa nezačne evanjelizovať týmto spôsobom, všetko ostatné bude postavené na piesku. Cirkev vo svojich počiatkoch krstila iba konvertitov. Dnes ma však na mnohých miestach sveta opačnú úlohu: evanjelizovať pokrstených. V prvých rokoch kresťanstva bola Cirkev misionárska a ohlasovala dobru zvesť v celom dovtedy známom svete. Dnes sa však sama stáva objektom misii a potrebuje evanjelizáciu z vnútra. Cirkev nie je v prvom rade loďka, ktorá loví ľudí v jazere – vo sveta, ale je jazerom, kde Ježiš rozostiera svoje siete, aby lovil tých, ktorí v neho neveria. Misijný príkaz Kristov môžeme v tomto prípade premeniť z „Choďte do celého sveta a ohlasujte evanjelium stvoreniu, Kto uverí a dá sa pokrstiť..." (Mk16, 15-16) na „ Choďte a evanjelizujte pokrstených, lebo ma ešte nespoznali, ešte vo mňa osobne neuverili! »[6]Pane Ježíšu pokorne Ťa prosíme pretváraj nás v «nových evanjelizátorov, zapálených ohňom Ducha Svätého. Urob z nás svedkov, ktorí neopakujú len to, čo prečítali a naštudovali, ale svedkov, ktorí hovoria o tom čo, alebo lepšie vyjadrené zvestujeme toho, Ktorého sme osobne stretli a počuli.»[7]
No «nestačí len spoznať Krista! Musíme sa Oň deliť s celým svetom! Všetci kresťania, ako hierarchia tak i laici, sa nemôžeme vyhnúť najvyššej povinnosti - ohlasovať Krista svetu. My nemôžeme hodnotiť naše farnosti a diecézy podľa množstva ľudí, ktorí prichazdaju na bohoslužby; podľa počtu sv. prijímaní a sv. spovedi.To nestačí !!!
Musíme vedieť koľkí odchádzajú z chrámov s tým, že nesú radostnú zvesť ďalej. » [8],
[1]Porov. Jose H. Prado Flores, Chodte evanjelizovat pokrstenych, Presov 1997, s.10 [2]EVANGELII NUNTIANDI cl.56 [3]Mikula V, Masové náboženstvo?,s.25 in Viera a život, I 1/1991 [4]porov.Martin R & Williamson P, John Paul II and New Evangelization, San Francisco 1995, s.251 [5]EVANGELII NUNTIANDI cl.47 [6] Porov. Jose H. Rado Flores, Choďte evanjelizovať pokrstených, Prešov 1997, s.7 [7] porov. Hallon J, Jedno srdce a jedna duša, Bratislava 1996, s.16 [8] porov. Forrest T, Evanjelizácia 2000, Zvolen 1996, s.10-11
http://www.armadads.cz/clanky/ezechielova-vize.html
