Dnešní liturgie obrací naši pozornost k prastaré otázce lidstva: Proč Pán Bůh, když je tak dobrý, trpí ve světě zlo? Proč je nevymýtí, proč nezatočí se zlými lidmi? My se ovšem při takovém uvažování vždy automaticky počítáme mezi ty dobré. Ale jsme před zrakem Božím opravdu tak dobří? Zpytujme své svědomí, litujme svých hříchů a poprosme za jejich odpuštění.
http://rkc-jestrebihory.pontte.eu/Dokumenty/16-mez-ABC.pdf
Představa mocného Boha, který násilím, „blesky a hromy" napravuje hříšného nevěřícího člověka, se v dějinách křesťanství znovu a znovu opakuje. Je to naše lidská touha snadno a rychle všechno napravit. Výsledkem takovéhoto postoje k Bohu a životu bývá probouzení strachu u posluchačů, a to především u těch, kteří vlastně žijí dobře. Avšak Bůh v Písmu preferuje jiné cesty, složitější, postavené na dobrovolném rozhodnutí člověka, který poznal přemíru lásky Boží. Mnohem častěji se proto setkáváme jak na stránkách Starého, tak Nového zákona s Božím jednáním, které hledá cestu k záchraně člověka. S jistou nadsázkou lze říci, že Kniha moudrosti, z níž jsme četli první čtení, vznikla jako poslední text Starého zákona a je shrnutím této části Bible a současně výchozím bodem pro evangelium. A právě tento text vykresluje milujícího Boha, který více než lidskou slabost vnímá hodnotu života.
http://rkfrakovnik.webnode.cz/products/a20-7-2014-16-nedele-v-mezidobi-cyklus-a/
'Pane, copak jsi nenasel na
svém poli dobré semeno?
Odkud se tedy vzal plevel?'
Mt 13, 24-43
I my se dnes po vyslechnutí evangelia v duchu ptejme, kolik je v nás dobrého zrna a kolik plevele. Málo je takových lidí, co by byli jen dobrou pšenicí. Málo je takových lidí, co by byli jen plevelem. Všichni jsme trochu zaplevelení, někdo víc, někdo méně. Jsme směska dobrého a zlého: Jsme věřící lidé, ale občas přijdou pochybnosti. Jsme lidé slušní, ale přesto se občas rozzlobíme. Jsme lidé laskaví, ale občas s někým z nás zamává závist. Jsme lidé soucitní, ale jak někdy dovedeme být bezohlední! Je to naše práce na celý život, toto stálé pletí plevele v sobě. Stále v nás klíčí pokušení ke zlému. Ještě i na smrtelné posteli nás může opanovat netrpělivost či zlost. Pokoj od tohoto plevele, od zlého pokušení, to budeme mít až jednou v nebi. Dokud žijeme, stále platí, co vštěpujeme do mysli dětem: Musíte si na sebe dávat pozor! Tohle dávání si pozor, tohle stálé pletí plevele, to není úsilí beznadějné. Stále potkáváme lidi hodné a laskavé, vlídné, klidné a trpělivé. Tito hodní lidé, to jsou hlasatelé evangelia lásky mezi lidmi. Doslova platí, že jediným evangeliem, které je většina dnešních lidí ochotna číst, je tvář nás křesťanů.
Ve středověku malovali výjevy z Bible na stěny chrámů, aby je tak mohli číst i ti, co číst neuměli. Dnes většina lidí Bibli nečte, ale dovedou číst evangelium lásky na tváři hodného člověka. Dnes je třeba evangelium lásky mezi lidmi žít. Laskavost a dobrota srdce je největší evangelizační čin. Je to výzva pro nás všechny, pro nás křesťany. Nemalomyslňme proto, že je v nás a kolem nás vedle pšenice stále i plevel.
Snažme se po celý život s tím koukolem, se zlým pokušením, se špatnými sklony v sobě, denně znovu zápasit. Neztrácejme při tom humor ani kuráž. Vždyť tohle zápolení je jen na chvíli, jen do smrti. V nebi to už nebude, tam už budeme mít pokoj, i od zlých pokušení v sobě i od zlých lidí kolem sebe. A teď, zde, dnes a nyní? Jak útěšné je pomyšlení, že náš hospodář, náš Pán nás má rád, přesto, že jsme zaplevelení.
http://rkc-jestrebihory.pontte.eu/Dokumenty/16-mez-ABC.pdf
16.
neděle v mezidobí
Toto podobenství má stejný námět (rozsévání a "růst" rostlinky) jako podobenství o rozsévači. Velmi nápadný je zde paralelismus mezi pšenicí a koukolem (v. 26.27.29.30). Nejen že se obojí ve stejný čas rozsévá: obojí také roste a žne zároveň (plevel jílek mámivý se zpočátku nerozpozná od pšenice a později má s ní tak propletené kořeny, že jej není možné vytrhat bez toho, aniž by se zničila pšenice).
EVANGELIUM
Mt 13, 24-43.
Nechte obojí spolu růst až do žní.
Ježíš předložil zástupům toto podobenství: "Nebeské království je podobné člověku, který nasel na svém poli dobré semeno. Ale když lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozházel mezi pšenici plevel a odešel. Když pak osení vyrostlo a nasadilo na klas, tehdy se ukázal i plevel. Tu přišli služebníci k hospodáři a řekli mu: 'Pane, copak jsi nenasel na svém poli dobré semeno? Odkud se tedy vzal plevel?' On jim odpověděl: 'To udělal nepřítel.' A služebníci mu řekli: 'Máme jít a sesbírat ho?' On však. řekl: 'Ne.- Jinak byste při sbírání plevele mohli s ním vytrhat i pšenici. Nechte obojí spolu růst až do žní, a o žních řeknu žencům: Nejprve seberte plevel a svažte ho do snopků k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.' " Předložil jim další podobenství: "Nebeské království je jako hořčičné zrno, které člověk vzal a zasel na svém poli. Je sice menší než všechna semena, ale když vyroste, je větší než ostatní zahradní rostliny a stane se z něho keř, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích." Pověděl jim jiné podobenství: "Nebeské království je jako kvas, který vzala žena a zadělala ho do tří měřic mouky, až se všechno prokvasilo." To všechno mluvil Ježíš zástupům v podobenstvích a bez podobenství k nim vůbec nemluvil. Tak se mělo naplnit, co řekl prorok: 'Otevřu ústa v podobenstvích, vypovím, co bylo skryté od založení světa.' Potom rozpustil zástupy a šel domů. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili: "Vylož nám to podobenství o pleveli na poli." Odpověděl: "Ten, kdo rozsévá dobré semeno, je Syn člověka, pole je svět. Dobré semeno jsou synové Království, plevel jsou synové toho Zlého. Nepřítel, který ho zasel, je ďábel. Žeň je skonání věku, ženci jsou andělé. Jako se sbírá plevel a spaluje v ohni, tak bude i při skonání věku. Syn člověka pošle své anděly, ti posbírají z jeho království všechny svůdce a ty, kdo dělají nepravosti, a uvrhnou je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. Tehdy budou spravedliví v království svého Otce zářit jako slunce. Kdo má uši, slyš! "
Pšenica a kúkoľ video
klikni na následující link
ZLO SE NEVYLÉČÍ PO ZLÉM
Násilím a po zlém nedosáhneš žádné dobro! Pokusme si představit, oč pokojnější by byl náš dnešní svět, kdyby se lidé řídili touto Ježíšovou velkorysostí. Oč křesťanštější by byly dějiny Církve, kdyby se řídila příkazem svého Mistra! Nebylo by upalování kacířů ani čarodějnic, nebyly by náboženské války, nebyly by v Církvi rozkoly, kdyby aspoň křesťané pochopili, že kamenováním odpůrců se zlo neodstraní.
Toto křesťanské čekání není ze slabosti, je to šance k novému začátku, šance k napravení a k dozrání člověka. Tvá trpělivost, bratře, sestro, to je podoba tvé lásky! Možná vám napadlo ještě jedno hledisko k otázce, zda se do protivníka pustit s vyhrnutými rukávy, nebo mu dát šanci k dorozumění. Ono se tu totiž pořád mluví jen o koukolu nebo pšenici; o lidech dobrých nebo zlých. Jakoby na světě byly jen dva druhy lidí, jako figurky na šachovnici: bílí a černí, dobří a zlí, nic mezi tím. Ale kdo z nás všech si troufá prohlásit, že je jen dobrý? V každém z nás je dobré jádro, ale také pořádný kus plevele. Kdo si tohle uvědomí, ten už není rváčem, ale je pak snášenlivý. Vítá, že je ještě čas do žní, že každý má dostat příležitost k napravení. Že pro jiné i pro nás je každý den, každé ráno takovou novou šancí začít život znovu a lépe. Proč asi je Bůh s lidmi tak trpělivý? Teď už to víme. On nám to sám pověděl: Protože má člověka rád. A tohle je tak důležité, že bychom si to měli zapsat do paměti velice důkladně: Kdo má rád, umí být trpělivý, trpělivost je podoba lásky.
Kolikrát už leckterý kněz slyšel od různých lidí: Já nejdu do kostela proto, že nemohu vidět jak tam sedí ten a ten darebák. A tak ti spravedliví opouštějí společenství křesťanů, protože se nechtějí zahazovat s námi špatnými, opouštějí své rodiny a rozvádějí se, protože jejich manželky nejsou pro ně dost dobré. Vlastně nikdo pro ně není dost dobrý. Ale Pán Bůh takto nejedná. Naštěstí pro nás hříšníky i naštěstí pro ty spravedlivé, co nad námi ohrnují nos a chtěli by nás nejraději zlikvidovat. Bůh před nikým nezavírá dveře. Ba naopak: Bůh otvírá i ty dveře, co my někomu zavřeme před nosem. Bůh nechává klidně růst koukol mezi pšenicí. Nebojí se, že koukol pšenici zadusí. Síla této Boží trpělivosti je v lásce. A v Božím vědění, že nikdo nemá zpachtovanou celou pravdu, celou dokonalost. Že není mezi lidmi jen čistý koukol a jen čistá pšenice. Že v každém z nás je trochu plevele a trochu pšenice. Stěžovala si knězi mladá žena na muže, který čas od času se opil a vyváděl až hrůza. „To jsem teda nevěděl, že váš manžel je takový darebák," povídá na to kněz. A to si tedy dal: „Velebný pane, to se mýlíte! On je jinak dobrák!" Od té venkovské ženy bychom se měli všichni učit. Ona, aniž to věděla, moc hezky ztělesňovala Boží trpělivost s člověkovou slabostí. My všichni, i lidé kolem nás, jsme nějak dobráci a nějak i ti darebníci. Není správná lhostejnost vůči chybám, ale také ne odsuzování. Máme podat pomocnou ruku, a to nejvíc trpělivostí. A tak je dobře, že se tu kolem stolu Páně nescházejí jen samí dokonalí a spravedliví, že je tu místo pro všechny. Všichni jsme pozváni ke stolu Páně, abychom se tu učili snášenlivé lásce. A když můžeme být v lásce pohromadě u stolu Páně v kostele, proč ne i doma u stolu rodinného. Nezapomeňme: dnes jsme se učili, jak máme Boží trpělivost zpřítomňovat a zviditelňovat ve světě svou vlastní trpělivostí. Společně tu poprosme o sílu k tomuto poslání.
http://rkc-jestrebihory.pontte.eu/Dokumenty/16-mez-ABC.pdf
