13 neděle v mezidobí - Slavnost sv. Petra a Pavla 29.6.2014
25. 6. 2014
V Katolíckej cirkvi je 29. jún prikázaným sviatkom, konajú sa omše venované tejto dvojici apoštolov a tiež tradičná zbierka Halier sv. Petra, ktorá je určená na opravu kostolov alebo na pomoc odkázaným. Veriaci nielen katolíckej, ale aj evanjelickej a iných kresťanských cirkví dnes spomínajú na obidvoch apoštolov a ďakujú Bohu za ich misijné dielo.
Ani "první z apoštolů" však neměl tuto hotovou odpověď od začátku - i on poznával Ježíše postupně, hledal jeho tvář (však také od něj zaznívá údiv a otázka: "Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?" - 8,27). Petr se nechával oslovovat Kristovými činy i slovy - a odtud tryskal úžas, který dával sílu hledat a poznat. Ale samotné hledání nestačilo. Bylo třeba, aby Kristova tvář byla zjevena Otcem. Jako vždy v duchovním životě, nestačí lidská otevřenost a snaha, je třeba i Božího daru. Hledání a dar, obojí.
Petrova cesta je také naší cestou: i my máme "hledat", ale také přijmout "Boží dar". A to potvrzuje velmi výmluvný text Jana od Kříže.
"A tak je třeba sestoupit do hlubin Kristových a jako v bohatém dole tam kopat, neboť jsou tam uloženy hojné a drahocenné poklady. A můžeš dolovat sebehlouběji, nikdy nedojdeš konce a nevyčerpáš všechno, naopak na všech stranách, v každé štole nalezneš nové žíly s novým bohatstvím. Proto také říká o Kristu apoštol Pavel: "V něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání" (Kol 2,3). Žádný člověk ovšem nemůže k těmto pokladům proniknout a není s to se jich dobrat, dokud se nepropracuje a nepronikne přes spoustu námahy a vnitřního i vnějšího utrpení, dokud napřed nedostane darem od Boha plnost chápání i cítění a dokud neprojde dlouhým duchovním výcvikem." (Sv. Jan od Kříže, Duchovní Píseň B)
Mt 10, 37-42
Kdo nebere svůj kříž, není mě hoden. Kdo přijímá vás, přijímá mne.
Ježíš řekl svým apoštolům: "Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden. A kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho.
Kdo vás přijímá, mne přijímá, a kdo mne přijímá, přijímá toho, který mě poslal.
Kdo přijme proroka, že je to prorok, dostane odměnu jako prorok; kdo se ujme spravedlivého, že je spravedlivý, dostane odměnu jako spravedlivý; kdo podá třeba jen číši studené vody jednomu z těchto nepatrných, protože je to můj učedník, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu."
Katolicita znamená všeobecnost mnohost, která se stane jednotou; avšak jednotou, jež zůstane mnohotvárností. Viděli jsem již, že na základě Pavlova slova o všeobecnosti církve je částí této jednoty schopnost národů překonat samy sebe a hledět k jedinému Bohu. Pravý zakladatel katolické teologie, sv. Irenej z Lyonu, vyjádřil tuto spojitost mezi katolicitou a jednotou velmi pěkně: Toto učení a tuto víru církev rozšířená po celém světě pečlivě střeží, tím, že vytváří jakousi jedinou rodinu: tatáž víra s jedinou duší a s jediným srdcem, totéž kázání, totéž učení, tatáž tradice, jakoby měla jen jedna ústa. Jsou různé jazyky podle zemí, ale jediná a stejná je síla tradice. Církve v Německu nemají odlišnou víru nebo tradici, ale ani církve ve Španělsku, v Galii, v Egyptu, Libyi, na Východě, či ve středu země; jako je slunce, Boží výtvor, jedno jediné a totožné na celém světě, tak světlo pravého kázání září všude a osvětluje všechny lidi, kteří chtějí přijít k poznání pravdy? (Adv. haer. I 10,2). Jednota lidí v jejich rozmanitosti se stala možná, protože Bůh, tento jediný Bůh nebe a země, se nám ukázal; protože se zásadní pravda o našem životě, o našem odkud? a kam? sa stala viditelná, když se nám ukázal a v Ježíši Kristu nám dal vidět svou tvář, sama sebe. Tato pravda o podstatě našeho bytí, o našem životě i smrti, pravda, kterou nám Bůh dal uvidět, nás spojuje a dává nám stát se bratry. Katolicita a jednota jdou společně. A jednota má obsah: víru, kterou nám apoštolové předali od Ježíše Krista.
