Svatý Vojtěch biskup a mučedník
Lebka sv. Vojtěcha je součástí svatovítského pokladu.
nase-rodina.cz
Sv. Vojtěch (též Adalbert – toto jméno přijme na počest svého magdeburgského učitele biskupa Adalberta při biřmování), český světec a pražský biskup (od roku 982) z rodu Slavníkovců, český a polský zemský patron, přichází na svět (patrně) někdy v roce 956 v Libici nad Cidlinou jako syn knížete Slavníka a Střezislavy (příslušnice rodu Přemyslovců).
Základní vzdělání získává sv. Vojtěch v rodičovském hradišti, v Libici, později pak studuje v Magdeburgu (v letech 972–81) – po návratu do Čech působí v řadách pražského kněžstva.
V roce 982 (19. února), po smrti prvního pražského biskupa, Sasa Dětmara, je sv. Vojtěch zvolen (na popud knížete Boleslava II. Pobožného {viz Boleslav II. Pobožný}) jeho nástupcem – římskoněmeckým císařem Otou II. je pak na tomto postu potvrzen 3. června téhož roku, arcibiskup mohučský jej pak potvrdí 29. června.
Jako biskup je sv. Vojtěch přívržencem tzv. clunyjského hnutí, které bojuje proti pohanským přežitkům ve společnosti hlubším prosazením zásad křesťanské morálky v jejím životě – Vojtěch vyžaduje od kněží dodržování celibátu, brojí proti krevní mstě, proti polygamii, pohrává si s myšlenkou odluky církve od světské moci.
Boleslav II. Pobožný a další představitelé tehdejší světské moci ale nemají pro Vojtěchovy snahy příliš pochopení – vzájemné spory nakonec vedou k tomu, že se sv. Vojtěch v roce 988 rozhodne opustit biskupský úrad a odchází nejprve do Říma, k papeži Janu XV., a poté do kláštera v Monte Cassinu, odkud odchází do kláštera na Aventinu v Římě (990).
V roce 992 se sv. Vojtěch, poté, co si jej vyžádá sám Boleslav II., vrací do Čech – po svém návratu pak zakládá benediktinský (viz sv. Benedikt) břevnovský klášter v Praze (první mužský klášter na našem území).
V roce 994, poté, co mezi představiteli české světské moci a biskupem opět propuknou vzájemné spory, odchází sv. Vojtěch z rodné vlasti podruhé, tentokrát již nastálo – jeho kroky vedou opět do Říma, do aventinského kláštera, při své cestě (podle legendy) pokřtí v Uhrách knížecího syna Štepána (budoucího uherského krále a světce).
O rok později se pak v Čechách stává událost – kníže Boleslav II. nechává na Libici vyvraždit Slavníkovce, své soupeře o moc nad českými zeměmi, jedinými Slavníkovci, kteří řádění přemyslovského knížete přežijí jsou sv. Vojtěch a jeho bratr Soběslav.
V roce 996 se sv. Vojtěch setkává v Římě s císařem Otou III., na jehož dvoře pak stráví krátký čas (světce a panovníka pojí přátelství).
Po odchodu z Otova dvora se vydává sv. Vojtěch na misionářskou dráhu – odchází ke dvoru polského krále Boleslava I. Chrabrého, rozhodnut šírit křesťanství mezi pohanskými Prusy.
Touha šírit křesťanství se hned v roce 997 stává Vojtěchovi osudnou – při jedné ze svých misijních cest je sv. Vojtěch, doprovázený dvěma společníky, Radimem a Benediktem, při pobřeží Baltského moře 23. dubna, na svátek sv. Jiří (viz sv. Jiří), probodnut pohanskými obyvateli kopím.
Po Vojtěchově smrti je jeho tělo od Prusů vykoupeno králem Boleslavem I. Chrabrým a je pohřbeno v polském Hvězdně – v roce 999 je pak Vojtěch svatořečen, v roce 1053 jsou pak jeho ostatky českým knížetem Břetislavem I. (viz Břetislav I.) během jeho válečného tažení do Polska přeneseny z Hvězdna do Prahy a uloženy na Pražském hradě.
Na závěr je třeba ještě poznamenat, že sv. Vojtěch během svého života podporuje české písemnictví, je považován za autora nejstarší české („Hospodine, pomiluj ny“) a polské ( „Bogurodzica“) duchovní písně.
Svatá Johanko z Arcu,
za tvou smrti stála jak světská tak i církevní autorita tvé doby, která tě označila za kacířku a heretičku. Boží volání, které začalo tak nepatrně a v skrytosti tvého srdce, kterého jsi uposlechla a se kterým, jsi spolupracovala, nakonec vedlo k osvobození tvého lidu.
Tvá důvěra v Boha ti dávala odvahu k velkým činům a také sílu a věrnost v těžkých chvílích, když jsi byla zrazená svými nejbližšími a taktéž souzená a odsouzená nepřáteli. Avšak, tys zůstala věrná svému svědomi a odmítlas zapřít Boží hlas v sobě. Přes všechny kruté útrapy a obzvlášť v hodině smrti byla tvá pozornost upřena na Krista a Jeho kříž.
Sv. Johanko, přes svůj mladý věk sis dovolila porušit neměnný řád a zaužívané zvyky tvé doby. Prosime Tě, dotkni se našeho srdce, abychom měli odvahu kráčet novou cestou v dynamice Ducha Svateho pro dobro člověka, společnosti a taktéž Církve.
Amen
(překlad z Anglické verze) P. a M. Skerencakova
(picture) old.stjohn-catholic.org
The flames consumed the body but spared her heart is also something very beautiful. To have heart is not to be sentimental. To have heart is to have strength of soul, great value, love for elevated things, love for the supernatural mission God gave us. And if ever someone had heart, this one was St. Joan of Arc. Thus the beautiful fact: the body was consumed by the fire, but not the heart. It was a miracle of Heaven to confirm what she had just affirmed minutes before, that the voices came from Heaven. She was already in Heaven but her heart was still on earth confirming the truth she had spoken.
The English commanders understood quite well the danger in keeping that heart. They sensed keenly the devotion that this heart would inspire, and they had a great fear of that heart, just as the Jews had fear of the Cadaver of Our Lord and sent guards to watch over His Sepulcher. For this reason then, the English cast her heart into the river. It is the characteristic hardness of the impious that should not surprise us.(picture taken: happycatholics.com)
STOLETÁ VÁLKA
Johanka se narodila patrně roku 1412 v zámožné selské rodině v lotrinské vesnici Domrémy-la-Pucelle. Krátce nato byla zahájena třetí etapa stoleté války
Angličané se vylodili na kontinentě a roku 1415 zvítězili u Azincourtu. Poté postupně ovládli severní Francii. Roku 1420 podepsali anglický král Jindřich V. a francouzský král Karel VI. Šílený smlouvu v Troyes, na jejímž základě získal dědický nárok na francouzskou korunu po Karlově smrti anglický panovnický rod Lancasterů.
Tím byly opominuty dědické nároky dauphina Karla. Po brzké smrti Karla VI. († 1422) se dědicem trůnu stal nedávno narozený syn předčasně zesnulého Jindřicha V. a Karlovy dcery Kateřiny z Valois Jindřich VI.
Dauphin Karel se stáhl na jih od Loiry a vzdal se aktivity. Tehdy se zrodil široký lidový odpor proti anglickým uchvatitelům.
Za této situace vystoupila Johanka z Arku, přesvědčená o tom, že byla Bohem vyvolena – jak jí údajne sdělily hlasy světců – osvobodit Francii.
Počátkem března 1429 vyjela se skromným doprovodem od guvernéra ve Vaucouleurs za Karlem VII. do Chinonu a za několik týdnů ho přiměla svou přímostí a nezlomným přesvědčením o svém vyšším poslání k tažení do Orléansu.
Jana z Arku dostala vojsko, byť malé, nechala si vyšít na korouhev květy lilie a slova Jesus Maria. Její vítězný pochod trval od května do července. 8. května 1429 vjela do osvobozeného Orléansu, 18. června porazila anglickou armádu u Patay a odtáhla k Remeši, korunovačnímu městu francouzských králů.
Patrně 17. července byl dauphin Karel v Remeši korunován jako Karel VII., čímž získal v očích současníků rozhodující převahu nad svým anglickým soupeřem nezletilým Jindřichem VI.
picture taken http://saint-joan-of-arc.blogspot.com/
NEPOHODLNÁ MUČEDNICE
Johanka z Arku byla rozhodnuta pokračovat v boji až do vyhnání Angličanů ze země. Mocně působila na vojáky i lid, král se však začal její popularity obávat, proto jí svěřoval stále méně důležité, ale často nebezpečné úkoly.
Počátkem září 1429 sice zaútočily její oddíly na Paříž, neměly však bez královy podpory šanci. Při obnovení válečných operací na jaře 1430 hájila Johanka s malým vojenským oddílem proti anglickým útokum Compiegne a byla – patrně zradou – zajata 23. května Burgunďany, kteří byli spojenci Anglie.
Johančino kouzlo však nepřestávalo na lid působit, takže se Angličané rozhodli jednou provždy s žijící legendou skoncovat. Zajatou dívku od Burgunďanů koupili za 10 000 liber a odvlekli ji do Rouenu před církevní soud, který měl prokázat Johančino spojení s ďáblem.
V předem rozhodnutém procesu byla odsouzena jako čarodějka a kacířka.
Dne 30. května 1431 byla devatenáctiletá Johanka na rouenském náměstíčku Vieux Marché (Starý trh) upálena.
Když si Karel VII. zajistil vládu nad takřka celou Francií, požádal o obnovení církevního procesu a prohlásil Johanku za oběť justičního omylu. Katolická církev ji prohlásila roku 1909 za blahoslavenou a roku 1920 za svatou.
http://www.joannedarc.estranky.cz/clanky/johancin-pribeh/johanka.html
