Pro mnoho lidí Vánoce už skončily, začala "obyčejná rutina". Pro nás křesťany však vánoční doba pokračuje ještě několik dní, až do následující neděle svátku Křtu Páně. Tyto dny nejsou "násilným natahováním" svátků, "umělým oživením" vánoční atmosféry. Církev velmi dobře ví, že každý člověk potřebuje delší čas k pochopení, vstřebání, přijetí. A tím spíše je třeba "investovat" čas k tomu, abychom doopravdy přijali dar Vánoc
http://www.pastorace.cz/Kazani/2-nedele-po-Narozeni-Pane-Zvlastni-darek.html
Dnešní neděle vstupuje mezi dva velké vrcholy Vánoc: Narození Páně a Zjevení Páně (6. ledna). Liturgie se pokusí nahlédnout události Betléma z určitého nadhledu a s pomocí Janova prologu porozumět tajemství vtělení Božího Syna. Církev umožňuje přeložit na tuto neděli slavnost Zjevení Páně a pak se čtou jiné texty.
http://www.vira.cz/Nedelni-liturgie/Druha-nedele-po-Narozeni-Pane-cyklus-B.html
Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha,
a to Slovo byl Bůh Jan 1, 1-18
Liturgie nám během vánočního období ještě jednou přináší text Prologu Janova evangelia. Setkáváme se v něm s výrazem, který osvětluje celý Prolog, a to s výrazem „Bůh": „A to Slovo bylo Bůh." Tento výraz dává každému dalšímu evangelijnímu tvrzení absolutní a univerzální charakter; právě proto, že se jedná o Boha, tak všechno, o čem se hovoří, se dotýká všech lidí všech dob. Ježíš, jakožto pravé Slovo Boží, jež se stalo tělem, je „pravým světlem, které osvěcuje každého člověka" (9. verš), jediným, kdo zjevuje Otce (srov. verš 18.), a samotný svět mu přináleží, protože skrze ně byl stvořený (srov. verš 3.). Nikdo a nic se tedy nemůže vymykat jeho vlivu.
Prolog byl pravděpodobně vytvořen v prostředí Malé Asie, a to v podmínkách převládajícího náboženského synkretismu a v přítomnosti mnoha kultů a různých ukazatelů ke spáse. Ti, kdo tento text četli, byli postaveni do situace setkání s neslýchanou zprávou, že neexistují různé souběžné cesty, jak se dostat k Bohu, ale že je pouze jedna cesta, ve kterou se sbíhají všechny ostatní, a tou je Kristus. Skrze něj prochází jediná cesta vedoucí k Otci. Pohanský svět se stavěl proti těmto tvrzením a zastával názor, že „k velkému tajemství pravdy se nemůže kráčet pouze jedinou cestou" (Aurelius Symmachus). Na to odpovídá svatý Augustin, že je pravdivé, že se nemusí dosáhnout pravdy pouze jedinou cestou, nicméně doplňuje, pokud ta se však sama nestane Cestou. V takovém případě už neplatí, že jsou všechny cesty stejně vhodné a že nemůže být pouze jedna cesta; v podstatě platí tvrzení, že Pravda si stačí sama. Přesně k tomu došlo v momentu, kdy se „Slovo stalo tělem". Ten, který byl jakožto Bůh Pravdou a Životem, protože podle slov Jana „v něm byl život a ten život byl světlem lidí", se stal nyní jako člověk také Cestou, a smí proto říct: „Já jsem Cesta, Pravda a Život" (Jan 14,6; velká počáteční písmena dle autora; pozn. red.). „Když přebýval u Otce, byl Pravdou a Životem; když se stal tělem, stal se Cestou" (sv. Augustin, In Ioh. 34,9).
http://www.vojtechkodet.cz/uvedeni-do-nedele/slovo-bylo-buh-2-nedele-po-narozeni-pane-b.html
2.
neděle po Narození Páně
EVANGELIUM
Jan 1, 1-18
Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.
Začátek svatého evangelia podle Jana.
Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.V něm byl život, a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle. Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo, a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydával svědectví a volal: "To je ten, o kterém jsem řekl: 'Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.' " Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milosti: Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišla skrze Ježíše Krista. Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Syn, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu.
Existuje řada manželů, kteří nemohou mít vlastní dítě, a proto si přisvojí, adoptují děti, o které zase nestojí jejich vlastní rodiče. Je to ušlechtilé rozhodnutí. Bezdětným manželům se tak otvírá možnost, jak naplnit společný život a prožívat sebe uskutečnění v obětavém rodičovství. Tak dítě, jehož narození bylo nechtěné, dostává přece jen domov a prostředí, ve kterém se může zdravě rozvíjet a vyrůstat v dobrého člověka, případně v uvědomělého křesťana.
Manželé, kteří adoptují cizí dítě, předem vědí, že pochází z neznámých, někdy pochybných nebo silně narušených rodičů. Je to tedy velké riziko, k němuž je zapotřebí hodně důvěry v Boží pomoc i vlastní odvahy. Přesto věří, že jejich starostlivá, obětavá láska, vytrvalá péče a modlitba se projeví silněji než případné neblahé genetické dědictví v dítěti. Když neváhali přijmout cizí dítě za vlastní, žijí pro ně.
Ježíš Kristus poučoval své posluchače v četných podobenstvích, vzatých ze známého života. Také skutečnost osvojení si cizího dítěte má v Božím plánu spásy hluboký význam. Dnes jsme slyšeli v evangeliu, že nebeský Otec nás přijal za vlastní děti. To by nás nemělo nechat jen tak klidnými a bez zájmu. První lidé zklamali Boha, neosvědčili se, nezvládli své poslání: vždyť měli všem lidem předat svou svatost, blaženost a nesmrtelnost! Úžasné dary nejen pro ně, ale i pro celé lidstvo! Vlastní vinou ztratili přátelství s Bohem, domov pro sebe i pro nás. Tento úděl dědičné viny dolehl na nás všechny jako velké oslabení celého lidského rodu.
Někdo si klade otázku: A to mám trpět za vinu jakýchsi předků z pradávných dob? To je nespravedlivé, to je na světě divný pořádek. A to se nám ještě vykládá, jak je Bůh nejvýš spravedlivý a jak nás má rád! – Podíváme-li se však kolem sebe, vidíme, že dědičnost je velká a nepopiratelná skutečnost. Patří to k lidské svobodě a odpovědnosti. Existuje dědictví otců, jímž se předává požehnání a rozkvět člověka. A naopak: když se např. alkoholikům narodí postižené dítě, není to vinou Boha, je to lidská vina, která narušuje moudrý řád, který Bůh ustanovil pro předávání vzácného daru nového života. A navíc nás víra učí, že právě Bůh jediný spěchá člověku na pomoc a stává se mu v jeho životním údělu zachráncem, Spasitelem.
Když dítě ještě ve třech letech nechodí, když ani pořádně nemluví, znamená to jeho opožděný vývoj a je nutno je svěřit odbornému léčení. Když Bůh vidí, že křesťan nechodí ve světle Božích pravd a zákonů, že nežije v duchu a pravdě, že pokulhává v křesťanské dokonalosti, že je posedlý hříchy, Bůh mu nabízí pomoc církve v modlitbě, ve svátostech. To je také důkaz jeho lásky a péče o nás. Jen trochu slušné dítě je vděčné za každou péči rodičů a nevidí v tom ustavičné otravování a napomínání. Kdo se považuje za slušného křesťana, má být také vděčen Bohu za všechnu péči a lásku, kterou mu Kristova církev nabízí Božím jménem. Kdo o to nestojí, nemá právo se považovat za křesťana, za Boží dítě, i když má křestní list.
http://www.fatym.com/view.php?nazevclanku=druha-nedele-po-narozeni-pane&cisloclanku=2015010002
